Utajený

„Máte právo nevypovídat,“ informoval komisař zadrženého zloděje o jeho zákonných právech, zatímco ho tlačil na zadní sedadlo auta.

Zabouchl dveře a zloděj vystrčil hlavu okýnkem. „To já budu vypovídat rád, pane komisaři.“

Komisař si sedl na místo spolujezdce a sotva jeho podřízený nastartoval, pasažér na zadním sedadle se dal do řeči: „Víte, já si strašně rád povídám, ale nikdy jsem neměl moc kamarádů…“

*****

Než dojeli na stanici, komisaři třeštila hlava. O zadrženém se dozvěděl vše od jeho dětství v Montargis až po jeho sen provozovat bistro. Došel k přesvědčení, že někteří podezřelí by měli mít ne právo, ale povinnost nevypovídat.
 

Hodiny na věži odbily půlnoc a jeho okno bylo posledním v ulici, které stále svítilo. Odmítal se odebrat na kutě, dokud nebude mít kapitolu nastudovanou do posledního detailu.

*****

Po letech studia už v žádném herbáři nenarazil na položku, kterou by neznal. Přešel k pokročilejším naukám. Uvelebený v křesle otočil stránku ve spisu brněnského mnicha o šlechtění hrachu.

*****

Vše, co šlo vyčíst z knih, už znal nazpaměť. Na expedici do tropické divočiny získal první zkušenosti z praxe. Nyní bylo třeba se pustit do skutečné práce.

*****

Úspěch! Konečně byla připravená. Zadíval se na prastarý kus papíru. Už brzy, profesore Bočku, už brzy…

"Máte, samozřejmě, právo nevypovídat. Je ovšem otázka, jestli to pro vás bude... výhodné," řekl s nebezpečně milým úsměvem.

"Samozřejmě, pokud byste mi řekly, kdy jste začaly pozorovat... náznaky ve změně jejího přístupu... Mohlo by vám to ledacos ušetřit."

Naklonil se nepříjemně blízko a propaloval je pohledem.

"Nic? Ale nemám to chápat tak, že s jejím chováním... souhlasíte, že ne? Protože to by bylo skutečně velmi... nepříhodné."

"Nemyslíš," přerušila ho ruka jemně položená na rameno, "že to trochu... přeháníš?"

"Tohle bylo nepřijatelné a pokud včas nezakročíš, je to jen začátek!" štěkl. 

"Crowleyi," Azirafal se napil čaje, "byl to JEDEN suchý list."

Kdyby to bylo možné, řekl by, že ho do očí  štípe sůl. Ale možné to není.

Lidé o něm říkali, že je krutý. Jaký paradox. Byl... prázdný. Unavený, starý a bezmocný.

Opuštěný těmi, které miloval ze všech nejvíc, nejdřív svou krásnou ženou a pak i dcerkou, která mu ji tolik připomínala. 

Jistě, mohl jim zabránit, ale věděl, že už je stejně ztratil.

Bolelo to, když odešly. A ještě víc bolelo sledovat, jak trpěly v životě, který si vybraly.

Ale nic ho nepřipravilo na bolest, když moře rozkvetlo. 

A lidé  to sledovali uchváceně a říkali jeden druhému:  "Jaká krása, kvetou koráli!"

A potom náhle bylo ponožce teplo a příjemně. V krbu praskal oheň, z trouby voněl koláč a na stole stál kouřící šálek s čajem. 

"Copak to tu máme?”

Kdosi se k ponozce sehnul a opatrně ji zvedl.

"Je to takové měkoučké. A teploučké.”

Ta osoba byla menší než obyčejný člověk. Ponožka se podívala dolů a s hrůzou si uvědomila, ze maličká žena je bosá. Její nohy pokrývaly husté chlupy. 

Ponožka ztratila svůj smysl. Bylo to jako kdyby se začala párat.

“Ale je to k ničemu,” prohlásila hobitka a odhodila ponožku do kouta.

Ponožka polkla slzy a opustila tento hrůzný fandom.

A potom to přišlo. Nečekané plesknutí o čelní sklo. I v husté chumelenici vyděsilo Lucy tak, že zběsile dupla na brzdu a zastavila u krajnice.

Chvíli jen vydýchávala leknutí a mlčky pozorovala černou ponožku, zachycenou za běžící stěrač. Po chvilce se uklidnila a vylezla, aby ponožku sundala, ale sklo bylo prázdné.

Nevěřícně zamrkala, a pak s pokrčením ramen nastoupila a rozjela se. 

O půl míle dál zjistila, že přes silnici leží zával kamení. 

***

"Kdyby Lucy nezdržela ta ponožka, nepřežila by. Ale kam ta ponožka zmizela? A byla tam vůbec? Je tenhle příběh pravdivý, nebo vás jen scénárista tahal za fusekli?"

A potom se rozhlédl po zanedbaném kutlochu a hluboce se zamyslel. Ten poslední střet mu pocuchal psýché víc, než by si byl pomyslel. Než žít úplně na dně, v tomhle odporném pelechu, na okraji společnosti – nebylo by nakonec lepší přidat se k nim? Radostně budovat, radostně se družit, zpívat radostné písně o radostném budování a radostném žití, ohnout se a přizpůsobit? Tiše zíral na lichou ponožku, jako by to byla lebka toho imperialistického feudála Hamleta. Pak se vzchopil. Ponožku zavěsil na okenní kličku a naházel do ní vajgly, protože v tom čurbesu nemohl najít popelník. Konformita? Nikdy! 

Jen počkej, zajíci!