Blaženě jsem vdechl zdejší čistý vzduch. Vždy, když jsem Leslie slyšel mluvit o naší Terabithii, nevěděl jsem, co si myslet. Bylo sice lákavé tvořit vlastní svět... Vymýšlet vlastní realitu... Ale občas jsem se o Less bál. Bál jsem se, že žije natolik ve snech, že není schopná přežít v realitě. Tam jsem ji musel chránit...
Ale pak, kdykoli jsme se na laně zhoupli na ten magický břeh řeky, věděl jsem, že bych za ní šel až na konec Terabithie. A ještě dál. To ona mi dodávala tu vnitřní jistotu. A já byl ten realista, co na naši zemi málem nevěřil...
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
*brečí*
Keneu
zmiňte se o jedné ze dvou nejoblíbenějších knih mého dětství a začnu brečet
zvlášť když je ta zmínka tak hezká a poetická
A nejhorší na tom je, že
Lejdynka
A nejhorší na tom je, že tohle -'Bál jsem se, že žije natolik ve snech, že není schopná přežít v realitě.' by za jiných okolností s jiným koncem nejspíš byla pravda :(
*vzdych*
Hezké. -Povzdech.-
Profesor
Hezké.
-Povzdech.-