Most do Terabithie

Fandom: Most do země Terabithia
Poznámka: Doufám, že jsem vám v příběhu neudělala moc velký zmatek :). A ještě dodávám, že fandom znám (zatím) jenom z filmu, tudíž některé věci nemusí souhlasit s původní předlohou.
----------------------------
Všichni obyvatelé království Terabithie považují vodu za posvátnou. Nejvíc uctívají řeku, všichni bez výjimky, najády, stromoví lidé, hradní stráž i obří skřeti. Nikdo si ale není úplně jistý, proč to tak je. Někteří tvrdí, že v řece sídlí královna.
/Chytila se lana, zapřela se nohama a odrazila se. Stejně jako tolikrát předtím. Voda ale byla divoká, smýkla se jí ruka a spadla. Hladina se za ní zavřela příliš rychle. Nestihla si uvědomit, jak je voda ledová. Uhodila se do hlavy a zapomněla./
Podle pověstí se rozhodla svou zemi neopustit, ale nemohla být zároveň člověkem. Svěřila tedy panování králi a princezně, dvěma moudrým vladařům, a sama se změnila ve vodu, která naplnila řeku a živila celou říši. Tak nikdy neodešla a svým poddaným pomáhala už navždy.
„Může s námi jet i Leslie?“ Slečna Edmundsová se usmála.
„Jistě, zajdi pro ni.“
Když dorazili do galerie, byla Leslie ve svém živlu. Možná až moc. Vyprávěla vtipné historky, nedůležité střípky z příběhů a vůbec všechno, co ji napadlo. Pobíhala od obrazu k obrazu jako káča. Nakonec se přece zastavila, před krajinkou s řekou vinoucí se až daleko za obzor.
Skončili v kavárně u horké čokolády.
„Potřebujeme most,“ řekla Leslie.
Ale takhle se to nestalo.

Blaženě jsem vdechl zdejší čistý vzduch. Vždy, když jsem Leslie slyšel mluvit o naší Terabithii, nevěděl jsem, co si myslet. Bylo sice lákavé tvořit vlastní svět... Vymýšlet vlastní realitu... Ale občas jsem se o Less bál. Bál jsem se, že žije natolik ve snech, že není schopná přežít v realitě. Tam jsem ji musel chránit...
Ale pak, kdykoli jsme se na laně zhoupli na ten magický břeh řeky, věděl jsem, že bych za ní šel až na konec Terabithie. A ještě dál. To ona mi dodávala tu vnitřní jistotu. A já byl ten realista, co na naši zemi málem nevěřil...

Jesse položil kvietky na Lesliin hrob, chvíľu postál a pomalým krokom sa pobral do Terabithie. Ale tam sa dialo niečo zvláštne.
Kvety sa kývali vo vánku. Akoby šepkali: Kde je naša kráľovná? Kde je naša kráľovná? Stromy šušťali lístím: Kde je pani tejto krajiny? Kedy nás príde skontrolovať? Stará borovica vŕzgala konárom o konár. Jesse počul: Kam sa podela veľká panovníčka? Bez nej chradnem...
Jesse pridal do kroku. Ale vtáky v korunách za ním kričali: "Vráť nám kráľovnú! Potrebujeme našu kráľovnú!"
Odrazu sa zdvihol silný vietor a keď Jesse prebiehal cez hranice, celá krajina za ním volala:
"VRÁŤ NÁM KRÁĽOVNÚ!"