11. Noc ve vězení

Je to spodivem, ale nad možností, že budu nucena strávit noc (či i nějaký delší čas) ve vězení bledých tváří, jsem přemýšlela. Zvážila jsem vše, co by mě v tomto neznámém světě mohlo postihnout a zpětně musím přiznat, že obraz malovaný strachem byl daleko hrozivější než skutečnost. Cela, do které mne umístili, byla trochu studená a osvětlená pouze malým zamřížovaným okénkem, ale byla suchá a čistá. Sdílela jsem ji s několika ženami, kterým slovy bledých tváří „chyběla poctivost”, ale naštěstí jim chyběly i předsudky, takže ke mně přistupovaly s přátelskou a nevtíravou zvědavostí. Náš hovor utichl dlouho po té, co se cela ponořila do tmy. A tehdy se to stalo. Nebyla jsem překvapena. Už od chvíle, kdy kulka odvedla otce do věčných lovišť jsem ji očekávala. Té noci mě na křídlech zapůjčených samotným Velkým duchem navštívila matka.
„Deničko,” oslovila mě dětskou přezdívkou, „to je skvělé. Věděla jsem, že přijde chvíle, kdy mě budeš potřebovat, ale ani jsem se neodvážila doufat, že se při té příležitosti podívám na druhý konec světa!”
„Maminko,” vzdechla jsem. „Tolik jsem se bála, že mě jdeš pokárat za to, že jsem opustila náš kmen.”
„Pch,” odfrkla si a andělská záře lemující její tvář se rozprskla do tisíce paprsků. „Dobře jsi udělala. Nebýt těch pitomých neštovic sama bych tě vypravila na cestu. Čas je vzácnější než zlato a je třeba s ním dělat něco zajímavého.”
„Až na to, že jsem skončila ve vězení.”
„Ale to je zajímavé,” zasmála se maminka. „Dobře, chápu. Zajímavé, ale určitě ne ideální. Dcero vyšlá z mého ledví, tu prostořekost máš po otci. Mimochodem, vzkazuje pozdravení.”
„Vyřiď mu, že na něj s láskou vzpomínám. Maminko, vím, že jsem udělala chybu a lituji ji.”
„Myslím, že Mladá liška už tě poučila o důležitosti klopýtnutí. Neboj se, to ti jen Kojot hází pod nohy kluzké bizoní kůže.”
„Ten četník není kojot, maminko,” zamračila jsem se. „Je to démon z hlubin, který mě nepovažuje za člověka.”
„Co by to bylo za cestu bez setkání s démonem? Musíš mu to vyvrátit. Nebo ještě lépe, nenech ho, aby byl tvým soudcem. Je přirozeností tohoto druhu démona žíti ve smečce. Třeba ti některý z jeho bratrů bude více nakloněn.”
Ještě dlouho jsem pak s maminkou mluvila. Vypověděla jsem jí vše o Old Shatterhandovi i o všech nových věcech, které jsem zatím na své cestě stihla poznat. Těšila jsem se z její přítomnosti a přála si, aby ta noc nikdy neskončila. I po té nejlepší noci ale vždy přijde ráno. Do dalšího dne jsem vstoupila sama a s očima svědícíma nedostatkem spánku.