3. kapitola - Den zániku

Jen ONA neplakala, protože věděla, že teď pro ni rozhodně přijde.

„…nezapomeň na mě…jsem tady…a…čekám…“

Modravý měsíc stojící vysoko na černé obloze pyšně a neochvějně ustupoval z nekonečných plání i tajuplných snů a dával prostor nadcházejícímu dni. Byl to prostý den… den jako každý jiný. Žádná živá duše nemohla předpovědět, že se zjeví tak náhle bez výstrah a varování. Nad horami se objevilo oslnivé světlo modravé jako led a zářivé jako krystal. Pro bytosti tohoto světa to byl anděl vznášející se nad krajinou. A pak bez jediného varování zmizel život. Nezůstalo z něj ani jediné smítko energie, ani zrnko chaosu. Z lesa se ztratil zpěv ptáků, jezera čněla prázdná, betonový oceán utichl. Světlo zmizelo a z nebe začal padat ohnivý déšť, nejprve malé kapičky, které se po chvíli měnily v obrovské žhavé koule nechávající v zemi obrovské krátery. Hory tyčící se až k samotnému vesmíru se rvaly v základech. Stromy hořely a země pukala. Křičela, sténala a naříkala. Otevřely se hranice, které měly zůstat zavřené.
Víc mi o tomto světě neprozradily. Byl jsem ponechán v mlčení. Nezbývá mi, než se potulovat od jedné krajiny ke druhé a rozhlížet se, dokud nenarazím na nějakou anomálii. Co jiného mohu učinit než čekat?