35. Zásobovač

Abe Walker byl v Callanderu dobře známý svými masovými koláči. Jeho bistro významně těžilo ze své polohy na rohu náměstí, hned u kostela. Abe sám neméně významně těžil z šeptandy, která, jak je to na venkově obvyklé, v městečku jenom kvetla, a jejíž prameny se v jeho bistru slévaly a radostně násobily.
V Doune se dělo očividně něco zajímavého. Krvežíznivá vraždící monstra, zdá se.
Nemohl se jet podívat, i když byl zvědavý. Za chvíli skončí podávání snídaní a začne příprava na oběd.
Když jsou v Doune krvežíznivá vraždící monstra, lidé se jistě budou chtít zastavit právě u něj na kus té řeči. A masový koláč.
Jenže když jsou v Doune krvežíznivá vraždící monstra, těžko předpokládat, že dorazí jeho úterní zavážka masa.
No, třeba žádná krvežíznivá vraždící monstra nejsou.
Když nemohl vyjet ven sám, nezbývalo mu než poslouchat šeptandu.
K Doune vyjela během dne asi čtyři auta, zjistit skutečnou situaci.
Vrátilo se jen jedno, to které do Doune ani nedojelo. Místo toho se nachomýtlo k nějaké bouračce a jeho posádka, naprosto chvalitebně, zachraňovala lidské životy.
I když podle toho, co slyšel později, zachránili spíš něco jako lidské neživoty. Nebo nelidské životy?
Asi na těch vraždících krvežíznivých monstrech něco bude.
Nebo na zombiích.
No, uvidí se, až se později vrátí ostatní.
Šeptanda ovšem o návratu ostatních mlčela. Nezbývalo tedy počkat, až místním policistům skončí denní služba a zajdou si na dlabanec.

„... držet hlídky i přes noc, to bude pěknej vopruz,“ stěžoval si mladší strážmistr. „K tomu masovýmu koláči by bodlo něco na spláchnutí...“
„Jo. Bodlo, ale nic z toho nebude. Protože teďka jsme prej porád ve službě, i když ve služně nejsme,“ zabručel jeho starší tělnatější kolega. „Prej - kluci, máte bezpečnou místnost? Tak todle pohlídejte. Měli to dorazit rovnou...“
„Jo, ale teďka je pozdě. Kdybys to aspoň nepřiznával Fort Williamu, voni voči navrch hlavy, že máme nějakou tu potvoru živou pod zámkem a prej že pozorovat... těm se to říká když jsou od nás jak daleko. Až se to utrhne, tak JE to trápit nebude.“
„To je blbý, to jo, ale ta karanténa eště horší...“
„Jaká karanténa?“ zeptal se místní štamgast, sající už hodinu stejný čaj.
„Prej kdo byl na jihu na tři dny zavřít. Říkali z Fort Williamu. Že prej na severu s tim měli problémy, že někomu jeblo až když se vrátil vodněkad... zavřít teda všechny z jihu, po jednom, na tři dny...“
„A kam jako?“
„Prej šatny střední školy nejsou špatnej nápad,“ strážmistr se uchechtl. „Vlastně maj pravdu.“
„No jo, ale jak víte, koho teda do tý karantény?“
„No to je právě taky ten důvod, proč teďka jsme jako furt ve službě. Protože na silnici k Doune máme hlídku, a kdo jede z jihu a není krvelačný vraždící monstrum, šup s ním do karantény. Radši. Zatím tam sedí ty kluci jak přivezli toho zombíka no a požárníci co jim v tom pomáhali, teda každej ve svý. Zbejvá najít toho chlápka jak tam s nima byl na kole... toho... dyk ho známe. Toho potížistu.“
„Dřív nebo pozdějc vyplave...“
„Hele, a je to nakažlivý?“
„No to se právě neví, že jo.“
„Jako... máte to na stanici.“
„Díky, žes mi to připomněl.“
Abe poslouchal, servírka servírovala, masové koláče se pekly.
Zásoby masa ale vydrží už jen na tři dny. Bude v tom muset něco podniknout.
Ne, není blázen. Doune opravdu vypadá jako průšvih. On ale má možného dodavatele i blíž, zkusí zajet na Daldornskou farmu...
Vytáhl koláče z trouby a rozhlédl se po bistru. Takhle poloprázdné to bez něj holky zvládnou a stejně do zavíračky zbývá už jen hodina. Aby ale dojel na farmu ještě za světla...
Do práce vždycky chodil pěšky. Proč by ne, bydlel asi jen míli daleko, za řekou, a sehnat parkování někde blíž náměstí by nebylo moc snadné. Auto ale měl, jako tady skoro každý. Tak si jen odskočit domů...
Motor malého Citroenku tiše naskočil a on si blahopřál za výhodnou polohu. Na jih pojede vedlejší silničkou a vyhne se kontrole na hlavní trase.
A proč by ne. Nebezpečné je Doune. A asi i Stirling. Ne zdejší okolí.
Pěkně udržovaná dvoupruhá asfaltka běžela rovně, jako když střelí. Po několika mílích se ale začala zatáčet a větvit a najednou jel uzounkou vyhýbací silnicí lemovanou značkami upozorňujícími na přítomnost sebevražedných jelenů a ovcí. A veverek. Na okolních loukách se páslo skopové a on by tak jedno středně větší a spíš trochu mladší potřeboval...
Silnička se zanořila do lesíčka a když se opět vynořila, číhalo za zatáčkou překvapeníčko.
Několik ovcí našlo nebo vyrobilo díru v plotě a nyní se nepředvídatelně vynořily za horizontem. Na tak stoická zvířata vypadaly celkem vyděšeně.
Abe zaklel a stočil volant.
Nebyla to jeho vina.
Byl by přísahal, že tahle ovce mu skočila pod kola úplně naschvál.
Zaklel znovu a zastavil. Snad se autu nic moc nestalo...
Ovci trefil naštěstí přímo čumákem. Náraz se vhodně rozložil. Nárazník měl novou promáčklinu, ale koneckonců od toho tam je. Ovce byla naštěstí postavy pomenší a náraz ji nezvedl na kapotu - aby prorazila přední sklo, to by mu tak ještě scházelo.
Nicméně ovečka byla efektivně už po smrti.
Hm.
... a co. Má přesně tu správnou velikost. Je mrtvá. Co se majitel nedoví...
A aspoň ušetří cestu. I když farma je už co by kamenem dohodil.
Cestu a čas.
Ještě by musel zůstat na kus řeči a maso bude zapotřebí zpracovat. Aby se dostal do postele před půlnocí...
Cestu, čas a peníze.
Tak jo.
V kufru měl beztak potřebné vybavení. Velké plastové tašky a řeznický nůž, maso si nejradši boural sám. Za slabou půlhodinku byl s hrubou prací hotov. Kufr se mu nepodařilo úplně zavřít (tak to dopadá, když do relativně malého kufru necpete jenom maso, ale celou ovci včetně kůže a hlavy, aby se tu nepovalovaly na očích), ale pomalu začal padat soumrak a v těchhle končinách není nijak silný provoz ani za obvyklých podmínek, natož dnes.
Opatrně dojel na nejbližší rozšířené místo a otočil auto.
Natřikrát.
Domů se vracel pomalu a trochu nepříjemnou pachuť, která mu zůstala v koutku mysli, zastínilo jásavé „A budou masové koláče!“.