36. Obranné postavení

Problém u zvířete sraženého autem může být poškození vnitřností. A krvácení bůhví kam. Maso nemusí být zdravotně nejnezávadnější, ale co se nikdo nedozví...
Každopádně to chce zpracovat co nejdříve.
Nevadí. Současnou zásobu masa má stejně ještě v mrazáku. Nejdřív zpracuje čerstvé. Čím dřív začne, tím dřív skončí...
Skončil v jedenáct večer a měl padla.
Když vypadla elektřina, už spokojeně spal.

Je skvělé mít plynový sporák a péct oblíbené koláče v peci vytápěné dřevem, mohl si liboval Abe druhého dne.
Kdo chtěl pojíst něco teplého, neměl moc na výběr.
Dveře bistra se netrhly. A to bylo dobře, protože vzadu ve dřezu dorozmrzávalo maso z mrazáku. Aspoň ho spotřebuje včas. Hm, mohl by kus třeba i zavařit.
Čas, čas, čas. Tolik si zvykl na elektrický hnětač těsta, že si ani pořádně neuvědomil, kolik šetří práce... a času.
Pracoval postaru a sotva stíhal připravovat těsto měnící se za pomocí pomocnic v masové koláčky putující do pece.
Nemusel se bát o rychlé zpracování. Včerejší ovce byla sežrána do poledne. Pak tempo výroby zpomalilo, podle toho, jak se roztávaly zamražené zásoby.
Kupujte, nebudou, bylo heslo dneška.
Byl tak zaměstnaný v kuchyni, že ani neměl čas poslouchat cvrkot.
Posádka tří aut, která včera odjela k Doune, se nevrátila.
Vlastně vůbec nic od Doune nepřijelo.
Jeden ze zombíků na policejní stanici se neprobral, druhý umřel. (Může zombík umřít?)
Lidi v karanténě si stěžují, že jim nesvítí světlo Jo, a taky musí místo záchodu používat kbelík, a to se jim nelíbí. Zatím se žádný z nich v zombíka nemění.
Slyšeli jste? Tak Margaret to má za sebou, jeden by nečekal... nic, dneska ráno si tu ještě koupila masový koláč, poobědvala, a najednou...
Aspoň stihla masový koláč a odcházela šťastná. Já teď mám třetí, jsou výborný.
Jo, dneska se Abe překonal. I když... možná je to tím, že nemůžeš jít jinam?
Buď zticha.
Lidi, lidi, co tu sedíte, honem, stavět barikády! Přijela hlídka z jihu, z Doune se sem prej něco žene...

Bistro se najednou vyprázdnilo, až na Jacka, šťastně dojídajícího třetí masový koláč. Ten si počká na přesné zprávy.
Na náměstí se zahemžilo a auta přijíždějícího ze severu si ani nikdo pořádně nevšiml.
Nejdřív.

Při příjezdu ze severu vypadal Callander zcela standardně. Nudné domečky, nudná rovina, v pozadí mírně se vlnící kopce. Jen jak ale zhoustla zástavba okolo silnice, zhoustl také provoz.
Pěší...
Carl zastavil auto. Bude lepší vystoupit a zjistit situaci.
Situace se zdála být hektická.
„Vemte ty auta a jeďte s nima kus na jih! Vodříznem přístupový cesty, ať se sem nedostanou!“
„Šéfe, tedy nejni tolik aut, abysme stihli všecko zablokovat! Ani to nestihnem!“
„Kdo říkal všecko? Kaši na východ, stejně tam nežije nikdo důležitej! Centrum zablokovat, centrum! Pár bloků kolem dokola a lidi stáhnout dovnitř! To je jedno, že tu nebydlej! Ať se zombíci převalej vokolo! Vy! vy v tom nastartovaným autě! Sjeďte ještě dva bloky a zapíchněte to tam! To bude tak akorát!“
„Asi bychom mohli,“ podotkl Carl.
„Asi bychom měli,“ řekl Roy.
Jeden by nevěřil, kolik rukou ochotných pomoci se v takovém městečku najde. Když se dozví, že se z jihu valí horda útočících zombií.
I skepticismem včerejších skeptiků otřásl fakt, že nejde elektřina a k internetu se nepřipojí ani přes mobily. Potom stačí už jen lehká panika a situaci ovládne davové šílenství.
Tady naštěstí spíš tím konstruktivním směrem.
Konstrukce barikád rostla uspokojivě rychle, přestože zatím útočící vlnu zombíků nevidět.
Třeba to stihnou.
A třeba já stihnu informovat velení, pomyslel si Roy.
Jeho mobilní telefon tvrdil, že nemá signál. Peteovi se nedovolá.
Vysílačku ani nezkoušel, přes všechny ty hory a údolí tady není v dosahu.
Opustili auto a nechali místní, ať si s ním už dál poradí sami. Jejich cesta tu očivině končí.
Do Edinburghu asi budu muset dorazit pěšky... nebo sehnat jiné auto časem.
Teď to ovšem chce sehnat pevnou linku. Ale kde, v téhle době?
... šipka směřující k policejní stanici?
Třeba tam.
Sotva Roy udělal pár kroků, nedaleký člověk se zhroutil.
A to byl teprve začátek.

Abe vytáhl čerstvou dávku masových koláčů z pece. Bistro nějak ztichlo, ale to přece nemůže vadit.
Za chvíli jsou lidi zpátky, po fyzické práci masové koláčky přijdou vhod.
„Dáš si čtvrtý, Jacku?“
Štamgast sebou trhnul a upřel na Abeho divoký pohled.
„Jacku?“
Zavrčení.
No to mě podrž, Jacka to chytlo!
To byla poslední Abeho myšlenka.
Jack se pohyboval opravdu rychle.
Pak si vzal čtvrtý koláček. A pátý.
Prokládal je syrovým masem. A ne skopovým.
Přicházející dav zombíků asi nebude jediným problémem.

Zatraceně, mám k pistoli jenom tři zásobníky, pomyslel si Roy, když kromě občasně omdlévajících (snad) postav postřehl i prudký pohyb útočníka.
Dostali se dovnitř a ani o tom nevíme...
„Ústup,“ zavelel a strhnul Carla do boční uličky.
Utíkali aniž by věděli kam nebo před čím.
Utíkali, aniž znali přesnou situaci...
„Sem!“ postřehl vížku tyčící se nad zástavbou.
Kostel byl odemčený, přestože nebyla neděle. Taky byl prázdný.
Dokonale.
Očividně probíhala rekonstrukce.
Schody, schody, tady někde musí být schody...
Byly tam a vedly, očekávatelně, nahoru. Ve vyšším patře bylo příjemné překvapení.
Kanceláře.
Částečně skladiště materiálů k rekonstrukci, pravda, ale na zdi visí telefon... telefon pevné linky.
Měli štěstí. Nebyl hluchý.
Škoda, že výhled z kanceláře směřoval víceméně do zdi...
Roy se rozhlédl po shromážděném materiálu. Zaplála jiskřička naděje.
Nadarmo nebýval spojařem.
„Carle... máš rád MacGyvera?“
Tu telefonní linku do vížky dotáhnou.