44. část - Brána

Zeď vnějšího chrámového opevnění je zdobená mozaikami. Umělec, jenž je navrhl, dosáhl v nich zvláštní dvojakosti. Při pohledu z dálky skládají se jejich kameny do heroických historických výjevů. Jemnější rozlišení ukazuje při bližším pohledu scény každodennosti. Z blízka i z dáli jsou vnější mozaiky obdivuhodným a obdivovaným znakem nádhery. V kontrastu k nim je hlavní brána nezdobená a strohá. Jen to nejpevnější dřevo spojené nejlepším železem. Svou neprorazitelností ohromuje.
“Bylo by jednodušší zbořit zdi, než útočit na vstupní bránu,” řekl Syn. Den, kdy stanou před Chrámem se přiblížil. Bylo třeba rozhodnout o strategii útoku.
“Proč útočit?” zeptal se měkce Miró. Všechny pohledy se obrátily k němu. Usmál se. “Uvnitř už čekají naši lidé. Stačí doručit správnou zprávu a oni bránu otevřou.”
“Nikdo nehlásil, že tam vysíláme špehy!” zabrblal jeden z velitelů.
“Chrám je moje odpovědnost,” řekl Miró pomalu.
“Kolik jich je?” zeptal se druhý.
“Nakolik se na ně můžeš spolehnout?” přidal další.
“Otevřít bránu není jen tak,” dodal Syn. “A není to jediná překážka.”
“Někdy musíš důvěřovat svému štěstí,” usmál se drze Miró. “Tajná a často nevyslovená podpora tvojí věci se šíří Chrámem jako oheň. Většina z jeho obyvatel jen čeká, kdy se k tobě budou moci otevřeně přihlásit.”
“A jak mi štěstí pomůže proti šípu od někoho, kdo ve mně nedoufá a nevěří?”
“Jestli se bojíš, nemusíš branou projít jako první. Pošli vyvolavače, který bude tvými ústy. Až se vůle Chrámu projeví, můžeš vstoupit i ty.”
“Hlásíš se dobrovolně?”
“Vše pro našeho nejvyššího velitele,” pokrčil Miró rameny a na Synův podezíravý pohled reagoval úsměvem.
“Pokud tě zabijí, musíme mít záložní plán,” vmísil se do jejich rozhovoru další z přítomných.
“Nemyslím, že to půjde tak snadno, jak tady Miró předpokládá,” přitakal další.
Porada pokračovala.
Zatímco se velitelé dohadovali o nejlepším postupu, odvedl si Syn Miróa stranou.
“Můžu ti věřit?” procedil Syn skrz zuby.
“Komu, když ne mně?” odpověděl mu Miró. “Nevím snad víc než kdokoli z nich?” Mávl rukou k překřikujícímu se hloučku.
“Naše cíle se rozešly,” zamumlal Syn. “Chceš mě zradit?”
“Jeden cíl zůstal stejný,” Miró se Synovi nedíval do očí. “Oba se chceme dostat do Chrámu. Čím míň obtíží nás při tom potká, tím líp.”
Chvíli mlčeli.
“Chci po tobě jenom volný odchod pro sebe a Naniu,” podíval se Miró na Syna. “Neudělám nic, abych tě ohrozil.”
“Co když tvá sestra nebude chtít odejít?” Syn dokázal pohledem neuhnout.
“Budeš ji proti mně štvát?” zavrčel Miró. “Chceš si ji nechat jako další trofej svého vítězství nad otcem, jehož místo se chystáš zaujmout?”
“Neřekl jsem nic takového,” nejistě odpověděl Syn.
“Ochutnal jsi moc a ta v tobě zapustila kořeny,” odfrkl Miró a výhružně se napřímil. “Chceš mě pokořit?” procedil mezi zuby. Pak, bez jakéhokoli varování klesl na kolena a sklopil před Synem hlavu.
“Máš mít co chceš,” řekl tiše. “Jsi můj velitel a můj život i smrt záleží na tobě. Jen o jedno tě pokorně žádám, stůj na mé straně, až budu Naniu přemlouvat k odchodu.”
“To ti můžu slíbit,” řekl trochu váhavě Syn a kousl se do rtu. Panika v jeho tváři zůstala Miróem nepostřehnutá. “Pokud tě nezabijí, až půjdeš zabušit na bránu Chrámu.”
“Pokud mě nezabijí,” souhlasil Miró, ale spokojeně se usmíval.