Muzeum, kapitola dvaadvacátá

„Kde jsme teď?” zeptám se.
Chvíli bylo ticho. Ginette ztracená v myšlenkách nebo vzpomínkách nebo bolesti, nebo všem najednou. Já v mastné skvrně vedle vypínače osvětlení. V tom imaginárním nemocničním pokoji byla taky. Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem málem přišla o život a strávila většinu času mimo tento svět. Jsem k smrti unavená.
„Jak sakra poznáš, že nejsi někde v iluzi?”
Ginette sáhne do kabelky pro mobil. „Detaily. Iluze se na okrajích rozpadá. Slyšela jsi někdy o lucidním snění a reality checku?”
„Spočítat si prsty? Ano.”
Pro jistotu zkontroluji mobil. Promnu si oči. Na pozadí zavřených víček vidím Lyama Thibaulta mířícího na mě pistolí. Mobil skončí na zemi ve třech kusech. Baterii do něj na první pokus nacpu naopak. Kryt přikládám opatrně. Mám pocit, že ho zlomím.
„Takže?” promluví najednou Ginette.
Tvářím se asi dost nechápavě.
„Hodláš dojít za svým nadřízeným a všechno mu říct?”
„Dneska už nejdu nikam. Z tvého speciálního vztahu s časem mně asi praskne hlava.”
Chvíli je ticho.
„Jsem v tom zamotaná taky, že?”
Ginette přikývne. „Nevím jak. Můžu se zkusit zeptat…”
„Zeptej se Vincenta, kdy mě viděl poprvé,” vypadne ze mě. Tohle mi vrtá hlavou už pěkně dlouho.
Ona povytáhne obočí. „Chvíli počkej. Když se soustředím a… přepnu do jiného stavu vědomí, dokážu s ním mluvit.”
Chvíli civím do mobilu. Písmenka se mi rozdvojujou před očima. Není to porucha na okrajích iluze. Vztekle vrazím mobil zpátky do kapsy. Chci se vrátit v čase, když jsem ještě byla čerstvý cucák po výcviku. Pár desítek hodin. Je to možné.
Ginette sebou trhne. „Zeptal se tě tehdy, jestli jsi anděl.”
„Cože?”
„Někdy je složité vytáhnout z něj cokoliv smysluplného. Zapamatuj si to. Jednou ti to začne dávat smysl.”
„Dává to všechno smysl tobě?”
„Ne.” Zase je ticho. „Jdi si odpočinout. Nic víc nemůžeš udělat.”