Teahouse (komiks)

„Mercutio!“
Claretin hlas se rozléhal po chodbách, zatímco ona sama běsnila držíc pár svých prošlápnutých bot.
„To je naposledy, co sis půjčil moje střevíčky,“ mračila se na něj. On se na ni omluvně usmál a se slovy, že jí koupí nové, ji pozval na šálek čaje.
Odpoledne nakonec strávili nezávazným tlacháním.
„…nicméně Argent si zatím nestěžuje. I když je pravda, že toho moc nenamluví. Ne jako ty,“ klevetila, zatímco Mercutio nadšeně leštil podivnou hračku.
„Stejně, co myslíš, že na mě vidí?“
„Jednoznačně tvoji inteligenci,“ zamumlal a cídil u toho s vyplazeným jazykem záhyby.
„Prosím?“
„Ty tvoje dva velké pevné… mozky.“

Lord Reed si uměl zachovat klidný výraz v různých situacích. Teď však stál mezi dveřmi Roryho pokoje zcela otřesen. Všechny vodorovné plochy pokrývaly etažéry, větší i menší, na nočním stolku dokonce balancovaly dva na sobě. V pokoji nebylo přes všechny dortíčky, košíčky, quiche, rolády, fondue, řezy a spoustu dalších zákusků k hnutí. Vonělo to jako v královské cukrárně.
„Zdůraznil jsem minule dostatečně, že sem nechodím jíst?“
Rory zrozpačitěl. „Říkal jste, že to záleží na úrovni vaší aktivity.“
„Ano?“
Tváře mu planuly, ale podíval se lordu Reedovi zpříma do očí. „Po minulé návštěvě… jsem se bál… že bych vám nemusel stačit.“

„Jsi krásný,“ zašeptal Gilder a pohladil ho po vlasech. Lineus cítil, jak mu rudnou tváře, tentokrát ani rozpaky nepředstíral.
„Copak, holubičko, nikdo ti to snad nikdy neřekl?“
Lineus zavrtěl hlavou a uvelebil se Gilderovi na rameni.
„Jsem vychrtlý a nosím šperky. Krásným mě nazývají jenom před tím, než dostanou, co chtějí.“
„Já jsem zase zjizvený ošklivec. Malí jsou ti, kteří nevidí tvou krásu.“ Chytil ho pevně za ruku.
„Mně se líbí tvoje jizvy,“ zavrkal Lineus a začal mu přejíždět prstem po hrudníku, „oškliví jsou ti panáci, kteří mi pro radost ubližují.“
Gilder ho něžně políbil. „Odteď tě budu chránit, holubičko.“