DMD č. 28. pro 28. 4. 2014. Téma: Sněz mě

Neviditelné provazy obtáčejí se mi kolem těla. Svírají mě a utahují se čím dál víc. Drtí mi hrudník, nemůžu se nadechnout. Otevírám ústa, ale nemohu křičet, nevydám ani hlásku, jen děsivý chrapot, to jak poslední zbytky mého odporu opustily tělo. Svaly se uvolňují, provazy se stále utahují, ale bolest povoluje. Přijímám ji a poddávám se. Údy samovolně visí, nastavuji krk, tiším myšlenky, už jen mírumilovná představa ticha a klidu. Smířena s osudem, vděčna za konec trápení. Poslední zbytky dechu k výkřiku ,,Sněz mě. Tak už mě pozři!" Dej mi klidu, nech mě odpočinout, otevři brány a přijmi mě k sobě....

Běhali po pozemcích Bradavic, šťastní si užívali volnosti.
Severus si Remuse zálibně prohlížel. I jako pes byl velmi elegantní, svým způsobem. Byla horká letní noc a po společném skotačení po lese se snažili ochladit všemy možnými způsoby.
Remusovi začal z pouzdra vyklouzávat penis. Severus polkl. Už dřív si představoval...
A teď by třeba mohl... A má to i na co svést.
Ten penis vypadal přimo lákavě. A ta Remusova vůně. Přímo vybízel k tomu, aby se na něj Severus vrhl, jako by volal "sněz mě!"
A tak to udělal.
Olizoval a cumlal, až Remus slastí kňučel, dokud se oba neudělali.

Pro všechny děti je pouť rájem. Ty hluky, vůně, barvy. Všechny smysly jsou přesycené.
Byli už zkušenými konzumenty. Dům hrůzy byl super. Znovu se jim podařilo vystrašit oba duchy (to byla ta zábavná část) a pomohli kostlivci sestavit zpátky část hrudního koše (to byla část výuková).
Očarované labutě létaly letos obzvlášť vysoko a přistávaly v jezírku tak šikovně, že jste se ani nezmáčeli.
Perníková srdce tloukla v rytmu rockenrolu a pořvávala reklamní slogany. Jejich barvy by vám dokázaly vypálit oči.
Mělo to svůj důvod. Jediný způsob jak je umlčet, bylo koupit si je... a uposlechnout jejich výkřiků.
Zase se přežrali.

Kdesi ve Francii leží malé městečko Lansquenet. V jedné z jeho ulic stojí tajemný obchod. Vývěsní štít hlásá, že se jedná o čokoládovnu.
Když člověk vejde dovnitř okamžitě jej ovane vůně kakaových bobů, karamelu a jakéhosi cizokrajného koření. Na dlouhém pultu jsou vyrovnány všechny možné druhy bonbónů a pralinek. Jsou zde čokoládové lanýže, figurky a bonboniéry, kakaové kuličky, dorty, dortíky, i docela malinké koláčky. Samozřejmě nechybí ani samotné čokoládové tabulky, s všemi možnými příchutěmi. Jsou zde mandle a oříšky v čokoládě, fondán, marcipanové, kokosové i karamelové cukrovinky, čokoládové věnečky a další dobroty. A ty všechny pobízeljí sladkými hlasy :"Ochutnej nás!"

Mike mířil zrovna do kuchyně, když na konci chodby vpravo uviděl se zezadu připlížil za Erwin, která v podřepu seděla u rohy chodby, která sousedila s tou, po které původně šel. Erwin vykukovala za roh a v rukou držela rybářský prut. Mike Erwin poklepal na rameno, ta se překvapeně otočila. "Miku!"
"Erwin, co to tu vyvádíš?"
"Nevidíš? Snažím se lapit toho zlosyna co mi požírá marmeládu!"
Mike opatrně taky vykoukl zpoza rohu na další chodbu, spatřil sklenici marmelády, na té byla nalepená cedulka s nápisem 'Sněz mě', za sklenici byl chycen háček prutu a pod ní byla nakreslena magická past.

Oči, pro které vypluly tisíce lodí...
Tedy vypluly by, kdyby tam byly. Vzhledem k tomu, že lodí bylo pár desítek a byly zaměstnané jinde, vyplout nemohly.
Vlasy, které jako zářivý vodopád (pokud je vodopád vlnitý a hnědý) spadaly na ramena. Zdravě zarůžovělá tvář. Rozkošný nosík těch správných proporcí nad rty rudými jako třešně (a to bez použití rtěnky).
Dokonalost sama.
Blbá taky nebyla, ale proč by se měla připravit na cestu nějak pečlivěji? Problémy bude řešit až přijdou, nějak se to ošulí.
Jako vždycky.
Sečteno a podtrženo, před ptáčata čerstvě vylíhnutá v „přehlédnutém“ hnízdě u okraje Zóny napochodovalo chutné sousto.

Pozoruje svoje ruce, jak opakují stokrát ohranou sérii pohybů. Dívá se na stíny, které jí kloužou po zápěstí, na husí kůži na svém nadloktí. Je to jako v kině a ona usilovně zatíná prsty do opěradla sedačky, která není.
Bude to dobrý, uvidíš.
A pořád zrychluje. Hlavou jí prokmitnou alternativy, skoro si je nestačí uvědomit. Násilím se zatlačí do pozice diváka. Nesmí myslet, nedokáže myslet.
Bude to dobrý pospěš si Sněz mě Utržená ze řetězu neschopná pohnout se zastavit Zase tady zase uvnitř Nejsem v pořádku nikdy nebudu nemysli bude to dobrý Polykej.
Rozechvělýma rukama roztrhne další balení. Nedokáže přestat.

"To bylo nezdvořilé, slečno Lounds," povzdechl si Hannibal poté co jej oslnil blesk fotoaparátu jen co vyšel že dveří.
Novinářka s rudými kudrnatými vlasy se sebevědomě ušklíbla.
"Jste na veřejném prostranství, doktore Lectere. Dělám si jen svou práci."
Hannibal si nedovolil povzechnout si podruhé.
"Vymazala byste prosím ty fotografie?"
Freddie Lounds se zasmála a zakroutila hlavou.
"Co uděláte když ne? Sníte mě snad?"
***
Jack Crowford spokojeně upil vína a děkovně se pousmál když před něj psychiatr položil nazdobený talíř s večeří.
"Co jíme tentokrát, doktore Lectere?"
"Foie grass se švédskými knedlíky a boruvkovou omáčkou."
Tak Jack ochutnal.
"Mé komplimenty kuchaři."

Vánoční večírek. V ruce držím skleničku s minerálkou a jsem nenápadný. U vedlejšího stolu se ministryně cpe lososem a směje se Malloryho vytahování. O kus dál na mě mává Eve.
„Q!“
„Evie!“
Kolem propluje číšník s podnosem plným čokolády. Dojde mi, že mám hlad.
„Složte to sem, děkuji.“
Eve nevěřícně zírá.
„To chceš sníst?“
„Proč ne? Vypadá úžasně. Oříšky, nugát, karamel.. přímo si o to koleduje. Říká - vem si mě, Q! Vem si mě tady a teď!“
Eve se zašklebí. „Už chápu, jak tě dokázali vylákat tě mezi lidi.“
S plnou pusou zavrtím hlavou. „To ne. Slíbili mi nový iphone.“