Profesor (Charlotte Brontë)

Bruselský internát bez svého profesora maličko osiřel. I chlapcům z vedlejší školy chyběl. Děvčata brzy dostala novou učitelku. U mladých pánů to trvalo déle. Britských mužů, kteří by toužili pracovat na Kontinentu, nebylo mnoho.
Pan Goldman však padl řediteli do noty od prvního rozhovoru.
Studenti zanedlouho ztratili pověstné ospalé výrazy a angličtina jim náhle nebyla tak zcela cizí. Někteří se dokonce začali zajímat o klasickou literaturu.
Pololetní slohy na téma "Tiché touhy - obraz antického dramatu" byly nad očekávání slušné. Jen kdyby...
"Pane Bouchere, neodevzdal jste. Nic jste nenapsal?"
"Ne."
"Cože?"
"Jen v duchu, pane. Nemohl jsem odevzdat. Nesluší se to."

Pod nízkou oblohou, častokrát v mrholení, málokdy v záblesku slunce. Ranní procházka, později nebude čas. Po prvním měsíci jsou všechny ulice stejné, není na výběr.
Chutná, ale střídmá snídaně. Káva černá jako noc nebo mizerný čaj.
Hodiny ve třídě, trůn na stupínku, znuděné hloupé žactvo. Dívky, které napůl nerozumějí, napůl nechtějí rozumět.
Oběd, formální zdvořilosti a nevole kantorek.
Další hodiny. Časná večeře a pak jen ozvuk smíchu ze zahrady v béžovém šeru podkrovního pokoje. Stohy slohů k opravení.
Katolické modlitby, protestantsky strohé lože. Noc hladí střechy Bruselu.
Zítřek jsem už zažil, bude zase stejný.
Dokud Miss Henri nevzhlédne od šití.