Proměny

„Nade vše váží si Stvořitel daru, jímž nás povznesl – k obrazu svému! – nad anděly: naší i své svobody! Nebudeš pokoušet Boha svého, aniž jej svážeš do kozelce…“
Nejsou ale pak všechny naše žádosti neopatrné? Smíme si vůbec něco přát? Semele nás vždy nakonec nějaký bůh jako Semelé, nebohou milenku Jupiterovu a matku Dionýsovu, jež chtěla jen zakusit, co Héra? Srazí bleskem a sfoukne jak Héliova syna Faethóna, který otcovy koně, s nimiž vezl slunce na oblohu, rozparádil tak, až se mu splašili? Nechá seschnout do hlasu jak Apollónem nadbíhanou Sibyllu Kúmskou? Je i modlitba jenom další z řady poznaných nutností?

V hlavě měla jediné. Utéct. Proklínala svou krásu a rychle mumlala modlitby ke své patronce, věděla však, že bůh za ní je už příliš blízko. Když ucítila dotek svého pronásledovatele ve vlasech, ve výkřiku zoufalství se otočila k říčce a zaprosila svého otce. Chtěla naposledy vyskočit, noha však vkořenila. Umělec se ji pokusil uchvátit, v ruce mu ale zůstalo jen pár vavřínových lístků.
Tak zlhostejněla. Jako by jí na mysli ležel závoj. Nevnímala. Cítila již jen sluneční paprsky a šum ve větvích. Až do chvíle, kdy se pila poprvé zakousla do zdřevěněných nohou. Tehdy plakala pro každý z četných letokruhů.