Mafia

„Proč já musím vždycky řídit?“ mumlal si Vito pod vousy.

„Protože je prdel tě u toho sledovat,“ odpověděl mu Joe.

„Jindy možná, ale dneska si pleteš odvahu s blbostí.“

Joe dobře věděl, že Vito řidičák sotva udělal. Což o to, Vito by to přežil, neřídil tak, že by tím někoho zabil… Pokud teda zrovna neměl bombu v kufru.

Vito ťuknul bokem auta o plůtek u chodníku.

Joe jen chtěl vidět Vita se zapotit u opatrného řízení, ale začínal mít pocit, že udělal chybu.

„Sakra, Vito, dávej si pozor. Ještě jednou někde ťukneš-“

Při snaze couvnout Vito vrazil přímo do hydrantu.

„To písmo je poněkud roztřesené,“ poznamenal notář Badoglio.
Don Morello pokrčil rameny. „Ale přečtete to, ne?“
„Dne 27. června 1929, v Lost Heaven“ četl Badoglio nahlas. „Tímto odkazuji veškerý svůj movitý i nemovitý majetek panu Marcu Morellovi. Činím tak při plném vědomí a bez jakéhokoliv nátlaku. Podepsán Giuseppe Vittozzi.
Víte, že nerad stvrzuji závěti bez přítomnosti zůstavitele, done Morello,“ řekl poté, co si sundal brýle.
„Škodný na tom nebudete,“ zabručel Morello.
„Ovšem,“ přikývl notář a obtiskl na papír razítko. „Ale pro příště bych vás rád požádal, aby závěti byly psány čitelněji a nebo aspoň aby na nich nebyly krvavé skvrny.“

Seběhlo se to ráz naráz. V jednu chvíli vcházeli do Morellova tajného kasina s houslovými futrály v rukách a v té další už za zvuků střelby a vyděšeného křiku movité klientely vybíhali s pytlem plným bankovek.
Tommy skočil za volant; Sam vzápětí obsadil místo spolujezdce. Jen Paulie se ještě v běhu otočil a salvou z Thompsonu rozstřílel všechny lustry. Následně zhasnul i celou šňůru pouličních lamp a svalil se na zadní sedadlo.
Motor zaburácel a než se Morellovy gorily krvácející po dešti střepů vypotácely ke dveřím, černý Bolt V8 se zhasnutými světly se kulkám z jejich pistolí ztratil ve tmě.

Bylo horké léto roku 1951 a trávník před jeho domem nadšeně vítal každou jednotlivou kapku vody.
Nikdy na tyhle drobnosti běžného života neměl čas. Jeho mládí bylo plné šílených honiček v ulicích, přestřelek a bolestného křiku. Ty vzpomínky byly jeho neoddělitelnou součástí. I jen soused v novém klobouku v něm vyvolával nutkání sahat po zbrani, kterou neměl.
Proto si tak vychutnával zdánlivě banální činnost jako zalévání trávníku. Po všech těch letech se naučil vážit si chvilek klidu.
Thomas Angelo s nostalgickým úsměvem pečoval o svou zahrádku, když za ním u chodníku zastavilo červené auto a z něj vystoupili dva muži…

Jistý nejmenovaný bar uprostřed Lost Heaven byl místem, na kterém jsem poslední dobou strávil až příliš mnoho času. Zápach z levných cigaret mě štípal v nose; už jsem si zvykl na lepší. Ale týpkovi na protější straně stolu kouření zjevně pomáhalo.
„Tak ven s tím, chlape. Kam ten chlast odvezli?“ naléhám na něj po dobrém.
„Hele, já fakt nic nevím… Ale možná bych si mohl vzpomenout…“
Povzdechl jsem si. Pořád dokola ta samá písnička: „Tak za kolik?“
„Já mu můžu rozbít držku za pět vteřin, Tome,“ ozve se vedle mě už zjevně netrpělivý Paulie.
Vypadalo to na další zábavný večer.