Octobriana

Klub byl narván plísňáči, vycpávkami a vlajícími mulety a řádně provoněn intimsprejem. Octobriana si uprostřed toho připadala jako naprostý kretén.
Nejhorší mise.
V kapse mrkváčů měla vystřelovací nůž. Soudruh - proradný agent západu - je někde tady. Procpala se k baru.
“Vodku!”
Kolem se prosmýkl plešounek v tesilkách.
Cíl zaměřen.
Cvaknutí nože. Pustila se za ním, nenápadná jak jen žena s obří spálenou trvalou může být.
Vtom se dav rozhýbal a spláchl cíl jako obrovská muletí vlna.
“Bljaď!”
Lidé začali dupat, pískat, omdlévat, tančit.
“Ahoj, ahoj, ahoj, tak jsme zase tady spolu, jako každou středu, jako každý pátek!” ozvalo se z pódia.

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila - což bylo tím, že šetřivý soudruh Žabotinskij nejevil známky života; nemohl tedy jít a zhasnout. Jeho nadřízeného, soudruha Golicyna, plýtvání elektřinou rovněž netrápilo. Byl sice ze správy ekonomické kontrarozvědky, to však nyní, kdy mu naráz selhávala játra i obě ledviny, nehrálo žádnou roli.
“Uhhhhh…”
Jak jen se smál Žabotinskému, když odpadl!
Ale nemůže skončit. To poslední, co má, je hrdost.
Ovšem mohl by se zkusit domluvit.
“Soudružko..?”
Soudružka Octobriana však načíná další láhev a vyzývavě - a téměř střízlivě, sakra! - hledí na rozvědčíka.
Nemá šanci.
Snad to aspoň bude rychlé.
Pozvedne stakan.
“Sázka… je… sázka.”