DMD č. 1. pro 1. 4. 2019. Téma: Desátá hodina odbila lampa ještě svítila

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila, všechny lampy svítily, protože autoři čekali na téma, úpěcí skupina úpěla už od sedmi, ale nic. Odbila jedenáctá, dvanáctá, a téma pořád nebylo. Sovátko a Myšák z toho byli neklidní, i když se to jeden před druhým snažili skrývat.
„To už se jednou stalo,“ řekl Myšák.
„Třeba připojení,“ řeklo Sovátko.
„Špatná domluva,“ řekl Myšák.
„Roztržitost,“ navrhlo Sovátko. „Ty jsi taky roztržitý, Myšáku, protože kafe nemá žádnou chuť.“
Myšák skočil do cappuccina, jen hlavička mu koukala.
„Proč piješ kafe na noc?“
„Jsem noční pták!“
„Projednou se vyspi!“
Ale Sovátko neusnulo a Myšák taky ne.
Čekali…

První hodina odbila, lampa ještě svítila; praskala u toho sice a syčela, jako kdyby si o ni můra připalovala křídla, ale nikomu to zvlášť nevadilo - nikdo tam nebyl. Druhá a třetí hodina odklepaly v svižném tempu, halekajíce o ranní rozcvičce, zdravém těle a ptáčcích za oknem. Čtvrtá se překulila do páté a ta do šesté, s vláčně měkkou a odevzdanou bezvýchodností, než nastoupila nevýrazná sedmá (lampa, považte si, pořád ještě svítila), zarputilá osmá a rezignovaná devátá - nevím, proč právě tahle to chtěla všechno vzdát - a pak desátá, kdy se Krvavé koleno probudilo, namazalo betadinou, sbalilo kufřík a vyrazilo do práce.

"Desátá hodina odbila, všude je mír a klid!" Karotka Rudykopalson zvonil zvoncem. Potom jeho zrak padl na rozsvícenou lampu nad vchodem do Zašitého Bubnu.
Dveře do lokálu se rozrazily a policista nakráčel k pultu. Vytáhl tužku s notesem a začal předčítat seznam přestupků.
"To máme čepování po desáté hodině, čepování bez licence, čepování bez povolení hygienika..."
Ani si nevšimnul, že doposud rušný lokál ztichl. V tom mu na lebku s prasknutím dopadl obušek a on se skácel k zemi v rozšiřující se kaluži krve.
Sál mlčky sledoval muže s obuškem.
"No co, byl to fízl!"
Odpovědí mu byl burácivý aplaus.

Nočním tichem znělo pravidelné klapání šicího stroje. Nohy se pohybovaly v dávno nacvičeném rytmu na litinové šlapce staré Minervy. Metry a metry látky uháněly pod jehlou, manipulovány hbitými prsty.

Naklonila si lampu blíž, aby zkontrolovala drobné stehy. Spokojená se svou prací odložila látku, narovnala ztuhlá záda a zaposlouchala se do klidu spícího domu.

Dítě pro jednou usnulo brzy a tvrdě. Kéž víc takových večerů.

Blížila se půlnoc, ale ještě hodinku nebo dvě si může dovolit pracovat. Zvlášť, když to jde skoro samo.

Navlékla nit do jehly, nasadila náprstek a pustila se do ručního šití lemů. Pár metrů ji ještě čeká...

Až z větrnejch plání zazní hlas touhy mý....

Indiáni jedou z vrchu dolů,
Běloši jim přivážejí černou Coca-Colu,

V prachu cest a pušek padají koně,
ženy ve vigvamech už pláčou pro ně.

Siouxové snaží se hrdinně ukázat své vlasy,
nepomůžou jim ani andělé z Armád spásy.

Krvavý koleno přišlo si pro ně,
Svatý písmo ukáže naše znaky ohněm.

Rezervace nepomohly hrdým válečníkům,
Forsyth již mává Černému Kojotovi,
Lakotové ženou se k malým dostavníkům,
Ve Spojených státech jsou lidé pokrokoví.

Až si děti budou hrát na Wounded Knee,
nebudou o historii ani tušit,
přesto noční děsy prozradí,
že zrovna zaprodaly duši.

Tým netopýrů utrpěl v prvním zápase na mistrovství světa ve vzdušném volejbale drtivou porážku.

Netopýři si vyžádali odložení začátku zápasu až na desátou hodinu večerní, aby byli dostatečně bdělí. Přestože hráli proti týmu skřivanů, k vítězství jim to nepomohlo.

Osudným se jim podle všeho stalo osvětlení hřiště. Netopýři tak místo míče odbíjeli přes síť hmyz, který poletoval v blízkosti reflektorů, a v utkání nezískali jediný bod.

Bez incidentu se neobešel ani minulý ročník mistrovství. Tehdy jeden z upířích volejbalistů na tiskové konferenci prohlásil, že mu koňský rozhodčí svými verdikty pije krev natolik, že mu to nejspíš někdy po zápase oplatí.

Už se setmělo a Feliciano se neměl k návratu do nového útočiště. Jeho nedobrovolný kamarád by se ho rád zbavil, ale také pociťoval nefalšovaný strach o to podivně roztomilé stvoření. Šel jen obhlédnout město, prolezlé všelijakou verbeží. Není voják, něco se stane. Měl by za ním jít. Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila. Gilbertova dávná říkanka. A pak… zabouchání? Ne, někdo v plné rychlosti rozrazil dveře a rozplácl se na koberci. Hodiny právě odbíjely desátou, jako v té prokleté básni. Ale když Ludwig pohlédl do těch nevinných očí, nezlobil se dlouho. Pomohl Felicianovi vstát, nechal se obejmout. Zase bylo dobře.

"Desátá hodina odbila, chval každý duch Hospodina!"
Ratajským náměstím se neslo vyvolávání ponocného. Tereza se přikrčila hlouběji do stínu dveří, aby ji náhodou nezachytilo světlo lampy okolo procházejícího strážného. Znovu nasadila šperhák do zámku, počkala na další zvolání, které mělo skrýt případný hluk, a polechtala západky. Cvaknutí oznámilo úspěch. Teď se jen modlit, aby byly řádně promazané panty...
Vklouzla dovnitř. Apatyka nebyla ponořená v úplné temnotě, jak se zdálo zvenku. V zadní místnosti se mihotal plamen. Naštěstí se odtamtud také nesl tichý lékárníkův hlas, mumlající něco, co podezřele připomínalo zaklínadlo.
Tereza se jako myška natáhla po lahvičce, pro kterou přišla.

Z blíže nespecifikovatelné vzdálenosti a směru se ozývaly pravidelné údery kovu o kámen. Svíčka na rozcestí povzbudivě mihotala a vyráběla světlo. Podle její velikosti – nebo spíše nevelikosti – se takto činila již podstatně dlouhou dobu.
Tři chodby, v nichž jsou umístěna zrcadla, rozvádějící světlo svíčky hlouběji. Čtvrtá malá sloj, sloužící jako kříženec skladiště a ložnice pro nenáročného nocležníka. Obsahuje pár košů s blíže neurčitelným nákladem, hnízdo pokrývek a svazky a svazky přesně stejných svíček s vyznačenými úseky.
Plamínek aktivní svíčky se mezitím domihotal k poslední značce. Desáté.
Nezhasl.
Nebylo divu.
Uživatel si svíčky upravil a kradl pro svou práci další minuty.

Vše kolem prakticky vonělo novotou. Záblesk radosti a hrdosti uprostřed světa, který byl zoufale špatně. Velekněz rozvinul svitek a začal předčítat.
"Což není Jeruzalém oharek vyrvaný z ohně?"
Zachariášova slova se dnes zdála o tolik opravdovější. Oheň, jenž hrozil strávit jejich malý svět, plál hned za zdí, ohraničující posvátnou půdu.
Jako jeho protiváha se ve všech zlatých plochách odráželo osm plamínků menory, které tvrdohlavě již osmý večer odmítaly zhasnout - i když oleje mělo být jen na jeden.
Hlasy přítomných se vznesly v modlitbě:
"Děkujeme za zázraky, za spasení, za mocné a zachraňující skutky. Děkujeme za války, které za nás vedeš."