Ze života pražského tramvajáka

Říká se, že nejvíc zaviněných nehod mají na kontě tramvajáci s praxí kratší než tři roky a potom paradoxně ti, co už jezdí celou věčnost a mají dojem, že jim tento status propůjčuje jakousi nedotknutelnost.

Blažena hákovala za panelem bezmála pětadvacet let. Byla to zkušená řidička, ostřílená a taky řádně otrkaná. A především vysazená na všechny ty neukázněné řidiče, chodce, kolobežkaře a cyklisty. 

Jednoho dne se prostě neudržela a když ji vyhecovaný chlápek s byciklem předjel na Lihovaru zleva, naháněla ho spřáhlem jako smyslů zbavená až na Zlíchov, dokud jí nezahučel pod tramvaj.

Stala se legendou. 

Nezaměstnanou.

A soudně stíhanou.

Každá tramvaj má dvoje klíče. Jedny pro řidiče, druhé pro depo. Pak je u škodováckých vozů ještě univerzál, který mohou nouzově použít dispečeři nebo pracovníci dopravní kontroly. Ten se však nachází v centrále, ve speciální místnosti, uzavřen do bezpečnostní schrány, již smí otevřít pouze povolaná osoba, a to až poté, co jí tento úkon schválila jiná povolaná osoba. (Ano, něco jako korunovační klenoty.)

Řidič klíče po zatažení odevzdává do okýnka výpravny. Výpravčí je povinen to zkontrolovat. 

Roland nebyl rád, když mu Saša potřetí v týdnu odjel s čipem k 15téčku na Dobříš. 

Začal ho po šichtě vítat slovy: "Kapsy naruby!"

Lektoři ze školního oddělení si kolem budovy systematicky vytvářejí jakousi komunitní zahrádku.

Začalo to před několika lety nápadem proměnit zaplivané místo vyhrazené ke kouření v příjemnou relaxační zónu. Vedle popelníku se objevila zahradní lavička. Záhy přibyl květovaný podsedák, následovaný proutěným křesílkem. 

O rok později se tam vyskytly osázené truhlíky, květináče s rajčaty, paprikami a rebarborou. 

Před Vánocemi pak na místo postavili stromek a pěkně ho ozdobili. Světýlka omotali i kolem květináčů. 

Na jaře se tam v drátěném kotci zabydlel králík. 

Kurník se slepicemi jim neschválili, poněvadž by zasahoval do průjezdního průřezu. 

Oddělení výcviku se totiž nachází hned vedle objízdné koleje.

Když jsem se v pondělí odpoledne na dvoře chystal k výjezdu, věděl jsem, že někde tam venku čeká něco, co mi vyšperkuje den. Je to takový zvláštní vnitřní neklid, nepříjemné chvění, brnění v nohách… Jakmile se objeví, následuje mimořádná událost.   

V sedm večer mi to pod kola

u Dvorců poslala Corolla.

Během dvou sekund jsem stáhl rychlost z padesáti na třicet.

Což u 15téčka znamená, že kelímek, který není v držáčku, dvacetikilometrovou rychlostí proletí kabinou a kafe je všude.

A chlápek za volantem pojede s otřesem mozku a pneumotoraxem na urgent.

Kdybych zareagoval o vteřinu pomaleji, vezl se do márnice.

„Už to zavři, ty šprte, a pojď na cígo,“ povídá Emil a důrazně mi klepe na rameno novou krabičkou jablíčkových slimek, které si přivezl z Egypta. 

„Apage Satanas!“ zahučím nerudně a obrátím stránku.

„Mhm, a teď pro ty míň sečtělý prosím.“

„Prostě kušuj! Za týden mám přezkoušení a o polovině linek vůbec nevím, odkud kam jezdí!“

Emil propukl v hurónský smích prokládaný kuřáckým kašlem. 

„Broučku, to tady momentálně neví skoro nikdo! Jezdíme tam, kam nás táhne Apex, a podle toho, co je napsaný ve vozáku.“

„Jasně. Jenomže to nemůžeš napsat do testu. Teda jako jo, můžeš, ale přijdeš o průkaz.“

„Poslechni, Václave,“ povídá Cyril jednou o nedělní záloze, když není do čeho píchnout a v telce běží jen edukační video, kterak správně projíždět kolem staveniště na Svatoplukově. „Dostal jsi do mailu pozvánku na ten swingovej galavečer v Lucerně?“

„Ne,“ zabručí Václav a poslední sousto játrové paštiky spláchne Birellem. 

„Prej to zaměstnancům posílají jako benefit. Říkal to Oťas z cédéčka.“

„No jo, cédéčko – těm to možná posílaj. Ale rozhodně nebudou na takovou kulturu zvát vobyčejnej plebs. Modrý haleny v Lucerně!“

„Ty bys tam stejnak nešel, i kdyby tě pozvali,“ zazní z okýnka výpravčí Tonda. „Leda by to nebyl swing, ale swingers.“   

Poté, co se pozice sálových dispečerů začaly obsazovat lidmi, kteří sice umějí ovládat tramvaj a třeba i rozumějí kdejakému přepínači, nicméně nikdy neseděli na žádné pravidelné lince a o praktické stránce tramvajácké profese nevědí zhola nic, začala podle toho vypadat i naše komunikace.

Dřív, když se Kamilovi na trati vysraly dveře, tak je prostě ručně zavřel, vypnul, přelepil a zatímco pokračoval dál, nahlásil všechno dispečinku. Aby jako nezdržoval provoz, že ano. 

Od té doby, co dostal seřváno, že má „nejprve náležitě informovat!“, stojí v Lazarské tři minuty a za zvuku klaksonů dispečerovi detailně popisuje, jak se ty dveře špatně dovírají.  

Na pražském provozu je krásné a zároveň iritující, jak je nadupaný. Tolik linek v tak krátkých intervalech. Tolik spojů, tolik dopravních uzlů, tolik možností. (A stejně budou ti zpovykaní Pražáci pindat, že další tramvaj jede až za pět minut.) Jenomže čím víc je v síti vozů, tím více si navzájem překážejí, když dojde k nějakému zpoždění. 

Rozuměj, každá tramvaj má svůj časový slot. Pokud z něj vypadne, hrozí, že se před ni nacpe jiná, která ji zbrzdí, pročež ji na nejbližší křižovatce podjede další etc., dokud na konečnou nedorazíte s patnáctiminutovou sekerou. 

A pak se lidi diví, že tramvaják nepočkal.  

Zatahování do cizích vozoven je noční můrou většiny běžných tramvajáků. A to nemluvím o situaci, kdy vás na území jiného kmene pošlou mimořádně přímo z trati…

Bohuš měl tenkrát neobyčejnou smůlu. Střídal poslední přestávku, když do něj za tmy a hustého sněžení nabourala dezorientovaná řidička velkého SUV. Tramvaj byla ze Žižkova, tož musí zpátky na Žižkov, nedá se svítit.

Když se tam poškozený vůz po hodině stále neobjevoval, zapípala Bohušovi vysílačka. 

„Pane řidiči, kde se nacházíte?“

„V Hostivaři.“

„Co děláte v Hostivaři?“

„Hledám Žižkov.“

Na sále bylo chvíli ticho, načež dispečer prohlásil:

„Rozumím. Vám se tam asi hodně nechce, co?“

Saša si vždycky potrpěl na dynamický styl jízdy.

Ještě ani neměl drážní průkaz a už si to během státní zkoušky šinul Korunní dolů padesátkou kolem těsně zaparkovaných aut. Členové komise v zadní části cvičné tramvaje křečovitě drželi madla sedadel, jeden pán se dokonce chytal za srdce. 

Jen instruktor Arnošt byl úplně v zenu a spokojeně si pobrukoval. 

Po zkouškách povídá:

„Tak si představ, že ti to málem nedali, protože sis dovolil jet v Praze padesát.“

„Cože? Vážně?“

„No, tak jsem jim řekl, že povolenou rychlost jsi nepřekročil, odhad průjezdního profilu máš vynikající a já takhle jezdím taky. Takže gratuluju, kolego.“