Ze života pražského tramvajáka

„Už vykoumali, jak zabránit těm našim starým kobylám, aby nám v létě funěly do ksichtu horkej vzduch?“ nadhodil Cyril a usrkl kávu břečku z automatu.
„Haha. Momentálně vymejšlej, jak předělat co nejvíc bouranejch erpéček na wany a nastěhovat je k nám,“ odpověděl Bohouš. Zbytek té parodie na kafe vylil do květináče s uschlou dracénou.
„Takže se všechno vyvíjí podle plánu,“ pokýval hlavou Zbyněk, ruce od nugátové koblihy otřel do kapesníku a vybalil indiánky. „Pankrác – skladiště největších křápů v tramvajové historii.“
„Jen se nerouhej!“ napomenul ho Páťa a za trest mu sebral jeden indiánek. „Stejně bys za jinou stáj jezdit nechtěl.“

Každý z nás je v kabině tak trochu jako doma.
Přece jen uvnitř trávíme tolik času, že je pochopitelné, když si to tam chceme zvelebit.
Někdo vozí na panelu plyšová zvířátka pro štěstí, někdo má kolem sebe rád vyšívané dečky. Roland zakrývá dveře do salónu závěsem. Ráďa si potrpí na kvalitní muziku z reprobeden, Světlana na čerstvé květiny ve váze. Spousta řidičů hrdě vylepuje na čelní sklo zástavu své vozovny.
Někteří používají éterické oleje, jiní osvěžovače vzduchu.
Když jsem onehdy vystřídal Tadeáše, trvalo dvě kola, než jsem zjistil, kde nechal ten vanilkový stromeček. Šulin ho pověsil přímo do stropní ventilace.

Toníček se vrátil z lázeňského pobytu proměněný k nepoznání. Tentam byl zarostlý, zvalchovaný tramvaják s očima jak tenisáky, propocenou košilí a energeťákem v ruce. To ráno do výpravny vkročil hladce oholen, znovuzrozen, s křišťálově jasným pohledem a v nažehlené uniformě. Z tašky mu vykukovala láhev čiré tekutiny.
„Voda?“ divil se Zbyněk.
„To není obyčejná voda,“ uculil se Toníček. „Léčivý pramen z lůna přírody. Po tomhle už tě nic nerozhází, rozumíš. Živá voda. Nápoj vzkříšení.“
Večer dorazil na výpravnu podoben tříhlavému psu, cosi neartikulovaně zavrčel a práskl dveřmi.
Druhý den ve čtyři ráno nateklýma očima pročítal vozák a Semtexem zapíjel Kofilu.

Technik jízdy k vám jednou za čtvrt roku nastoupí tak, abyste si ho ideálně vůbec nevšimli, zaleze na místo, odkud má perfektní výhled na vás i na okolní dění, a hodnotí váš styl jízdy, dodržování předpisů a chování k cestujícím.
Zrovna nedávno přišel Rudovi. Svezl se ze Synkáče na Podbabu a zaťukal na kabinu.
Ruda shodil nohy z panelu, pustil rohlík se salámem, vypnul rádio, dopnul košili a otevřel.
„Ty vole, jsem tě dneska vůbec nečekal!“
„Vidím,“ zasmál se Jarda. „Jinak bys jel líp?“
„Pravdu? Ne. Akorát ten rohlajs bych možná nechal v báglu.“
„Na to sere pes. Jezdíš dobře.“

Viktor bodře pozdravil ranní výpravnu, vrátil noty a jako obvykle pár minut zůstal, aby oblažil kolegy čerstvou historkou z noční směny.
„Tak co máš tentokrát?“ pobídl ho Zbyněk a zalil si turka o síle raketoplánu Discovery.
„Démona,“ pronesl dramaticky Viktor. (Probrali se i ti, co to zamýšleli udělat až po prvním kole.) „Nastoupil na Žižkově, zavěsil se na tyč hlavou dolů a popíjel lahváče brčkem. Od Staroměstské na Lazarskou pak běhal z jednoho konce na druhý a křičel, že Ježíš prohrál.“
„Škoda, že ho nevezl Exorcista. Ten by už na Žižkově vohulil Proglas a na Staroměstský ho zfackoval Katolickým týdeníkem.“

Slýcháme to denně.
Od řidičů IAD:
„Já vás neviděl.“
„Já jsem myslel, že jste ještě daleko.“
„Tak jsem to nestihnul no.“
„Ty jo, když vy jste snad vůbec nebrzdil!“
„Á, tramvaják zase brzdil zvonkem, co?“
Od chodců:
„A kudy to mám jako vzít? Chodník je rozkopanej!“
„Tady je přechod, jseš slepej?“
„Přece tu nebudu stát, než padne zelená.“
„Já znám svoje práva!“
„Aby ses neposral…“
Od cestujících:
„Takhle ten vlak nestihnu! To nemůže zrychlit?“
„Ciwe, ten jede, jak kdyby nás ukrad!“
„Máte vzadu bezdomovce!“
„To tady jako stojíme kvůli nějakýmu houmlesákovi?“
„Napíšu na vás stížnost!“
V Praze je prostě blaze.

Mezi běžnou populací se vyskytují skřivani – některými obdivovaná, jinými zlořečená ranní ptáčata, která si myslí, že doskáčou nejdál, když vstanou s rozbřeskem a do postele zapadnou se sluncem; a sovy – u přátel a milenců oblíbený druh, u zaměstnavatele zpravidla tolik ne, jejich biorytmus jim nedovoluje fungovat před devátou dopoledne a usínat před půlnocí.
V tomto kontextu je tramvaják bájným fénixem, jehož cyklus zemdlení a následného procitnutí řídí turnusový harmonogram – rozpis služeb střídající ranní s odpoledními, nočními a dělenými způsobem evokujícím sérii složitých zaklínadel z oblasti nekromancie. Nutno dodat, že tyto temné čáry fungují – sotva padnul na hubu, už zase vstává.

Nastoupil mu do tramvaje společně s hromadou vylitých pařmenů na Přístavišti. Vilém se chvíli utěšoval představou, že s nimi i vystoupí. Třeba na Palačáku, nebo nejpozději na Strossu. Vágus par excellence. Roztekl se mu po zadní lavici jako přezrálý camembert. To, co měl na sobě, už ani zdánlivě nepřipomínalo oblečení, zato puch – ten zřetelně připomínal něco, co byste raději z paměti vymazali.
Dovezl ho až na Kobylisy.
„Tak vystupujeme! Konečná!“
„Ha, mladej švec myslí, že mě vodsud dostane! Tůdle!“ zabublal chlap. „Já s tebou dneska zatahuju!“
„Poslyšte, kdo si jako myslíte, že jste?“
„Kekel, zobáku! A tohle je moje místo!“

Cestující občas dokážou přivést řidiče do rozpaků i do nepříčetnosti.
Nebo do obojího naráz.
Jako se to stalo Béďovi loni v květnu, když zatahoval s poslední sedmnáctkou z Modřan.
Přímo před kameru v prvním článku se posadil mladík a puzen magickou silou jara rozepnul poklopec.
Když Béďa spatřil jeho řemeslnou ruční práci, popadl kecafon.
„Tak hele, mladej! Já na toho tvýho kašpárka nejsem zvědavej, já mám radši pipiny, takže ho zase pěkně schovej, nebo vemu kýbl s pískem a vopískuju ti ho tak, že ještě tejden budeš moct na hajzlu stavět bábovky!“
Mladík zvadl jako zakouřený karafiát a zapnul zip.

Praha zahájila výstavbu lávky spojující Holešovice s Karlínem a tramvajová doprava na bubenském nábřeží musí být svedena do jednokolejné trati.
Nejprve byl úsek řešen klasickými návěstmi určujícími přednost. Pár hodin po spuštění provozu se tam však potkaly dvě tramvaje.
Instalovali tedy výstražné světlo, na trolej pověsili návěst Bezpečnostní zastavení a apelovali na řidiče, aby dbali zvýšené ostražitosti.
Načež se tam sjely tramvaje tři. Třetí pak při svévolné zpětné manipulaci vykolejila.
Ano, stálo to sice půl milionu, několikahodinové přerušení provozu, odklony, blouděnky a nervy, ale chytré řešení přišlo.
Nenechali nás v tom.
Na oba konce jednokolejky postavili vjezdové návěstidlo. Čili semafor.