Fénixův řád

Zrzavá poletucha
(Vánoční SOS nadílka pro Alexku)
Zapadající slunce rozzářilo její vlasy měděnými odlesky. Oběma rukama sevřela násadu koštěte. Připozdívalo se a ona si sotva ušetřila dvacet minut před večeří. Podzimní obloha bledla a chladla, vymetená větrem z vysočiny, ve věžích hradu se už rozsvěcela první okna.
Odrazila se od země a koště opsalo široký oblouk těsně kolem tribun. Níž, než by si bývala přála, její koště totiž nebylo nic moc. Vůbec to nebylo závodní koště, nejspíš i leckterý druhák měl lepší než ona.