Snové

Záporáci smrti neutečou. Čte se to samo, i když hlavní hrdinka je krůta. Barevné stránky lákají a jako správný zažraný čtenář hltám příběh i pěkné bišíky. Jenže čas pokročil. Bude lepší zalehnout. 

Zavírám oči… oddechuju… slintám.

Prudké světlo. Spousta zeleně, hudba znějící z dálky. Parčík? Couvám, narazím do něčeho tvrdého.

„Vévodova šílená fena.“ Hlas jako struhadlo. Ostří meče pod krkem, ne před ním. Takhle to nemá být! „Co děláš zrovna tady?“

Korunní princ. Chápu, proč z něj má hlavní hrdinka vítr, mám ho taky. Nikdo mě ale nepřinutí říct: „Já se do vás zamilovala.“ Hups, já to řekla. Jsem krůta!

Zažít ticho je prý něco nepopsatelného. Jen si tak sednout v naprosté tmě a nemyslet vůbec na nic. Pak prý uslyšíte ticho, prázdnotu.

A tak si hovím na meditačním koberečku, dlaně hezky rozložené, a snažím se vyprázdnit mozek. I kdepak! Spikl se proti mně. Servíruje mi ty největší hovadiny, jaké si dovedete představit. A pak, jako když utne, chvilka klidu. Dokážu to!

Decibely hluku to ticho znásobí… Ne, mozku, přestaň, teď nechci slyšet Pal´a Haberu!

Otevírám oči, rozdýchávám se. Klidním rozjitřené emoce. Znovu se nořím do tmy. Teď je ten pravý klid. Mozek uspán a já vnímám ticho. Je ohlušující!

Přečetla příručku. Vydat se do jiných sfér je směšně jednoduché.

Vytvořit ticho. Zavřít oči. Zhluboka se nadechnout, pomalu vydechovat. Soustředit se na dýchání.

Nesměla panikařit, když ucítila, že vláční. Zvolna se propadat do prázdnoty bylo opojné.

Ucítila poryv větru. Zdálo se jí, že se dotýká vody. Pohlcovala ji. Měla dojem, že se topí. Výlet do prázdna nabral šílené obrátky. Čím víc lapala po dechu, tím víc lokala imaginární vodu. Házela sebou, ale něco ji stahovalo níž, do hlubin.

Další zoufalý nádech… a procitnutí v náruči starší sestry.

„Co se ti proboha zdálo? Vypadáš, jako by na tebe sáhla smrt!“

Neodpověděla.