DMD č. 21. pro 21. 4. 2023. Téma: Výlet do prázdna

Před týdnem jsme s kamarádkou byly v lese. Bylo kolem osmé a začalo se stmívat. Řekli jsme si, že půjdeme domů, ale najednou jsme zakoply a spadly do prázdna. Všude byla tma a neviděly jsme ani na krok. Počkaly jsme do rána a když jsme se probudily, svítilo na nás červené světlo. Zkusím to popsat: Malá šedá postava s červenou baterkou v ruce. V druhé ruce měla plyšového medvídka. Bylo to dítě! Otočila jsem se, ale nemohla jsem najít Emilly (tu kamarádku). Najednou jsem se probudila. Řekla jsem si" "To byl výlet do prázdna." A pak jsem uviděla to dítě!

Vyrazil si na výlet do pouště. Tam, do bermudského trojúhelníku mezi poledníky, kde se to stalo. Kde jeho knihu, dítě, rukopis sotva na svět přivedený, křehký organismus, uchvátil Hajzl.
S sebou vozil baseballovou pálku a paralyzér. Dovede je použít? Dozví se.
Ale poznal by ho?
Pamatoval si: zbrusu nový stetson v barvě slonoviny, oči mrkací panny, vůni mátové žvýkačky, postavu překvapivě útlou, postavu zdánlivě slabého kusu - postavu poťouchlého škůdce, úskočné kolčavy.
Pamatoval si: hlaveň na spánku.
Dokonalé rekvizity a figurína moderního desperáta.
Byly to ještě skutečné vzpomínky nebo už filmová scéna?
A tak jen jezdil a jezdil. Prázdnem, truchlením, šílenstvím.

K podivné události došlo během všezvířecího poháru ve skocích na lyžích. Uprostřed závodu se najednou na kopec začaly valit davy diváků, někteří dokonce s lyžemi. Podle všeho se jednalo o skalní fanoušky králičího lyžaře, který se právě chystal ke skoku.

„Vypadali spíše jako členové nějaké sekty,“ popisuje jeden z organizátorů. „Skandovali Následuj bílého králíka! a hystericky se dožadovali vstupu na skokanský můstek.“
Někteří z nich zmateně vysvětlovali, že pokud poletí prázdnotou za bílým králíkem, dostanou se do říše divů.

Nikdo z pořadatelů nechápal, co to znamená. Raději proto závod přerušili, dokud se situace neuklidnila.
Nechtěli prý být pro srandu králíkům.

Potřeboval utéct, protože mu šlo o život.
Chtěl utéct, protože se zdálo, že je úplně sám.
Poušť a ovce, čtyřicet let přemýšlení.
Skaliska a havrani, čtyřicet dní na cestě na začátek.
Hlas uprostřed ničeho, nemožný a přece přítomný, ho posílá nazpět.
Rozmluva i ticho na místě zázraků mu dává sílu se vrátit.
Jeho staré místo už neexistuje - nyní se stává ztělesněním nabídky.
To, kým byl, už nebylo udržitelné, přesto se staví zpět na své místo.
Už není sám. Stojí s ním bratr, i mládenec, který jeho úkol zdědí.
Už není sám. Vychovává si vyvoleného nástupce.

Poslední cesta povede k nebesům.

Brodí se mlhou, Tonka a hezký oficír, brodí se mlhou jako by všechno zmizelo a zůstali jen oni dva. Tonka stírá bosýma nohama mokro z trávy, stébla jí studeně hladí lýtka, cítí to, i když je v bílém prázdnu nevidí.

Potom její ruku sevře teplá dlaň a Tonce jako kdyby mokrá ostřice přejela od lýtek přes bedra až k zátylku. Otočí se, rukou zavadí o hrubou tkaninu uniformy.

"Co byste dělala, slečno Nino, kdybychom zůstali na celém světě jen sami dva?"

Uhodl, na co myslela?
Bílá mlha rozpouští okolní blata, pohltila válku i všechny námitky.
Zůstali jenom ona a on.

“Marie, mám toho dost! Jdu na pivo.”
“Nikam nechoď, ty blázne. Nejsem tvoje žena, jsem tvůj kolega. A nejsi doma, jsi na vesmírné stanici. Právě trpíš manickou psychózou a paranoiou.”
“Blbost, jestli někdo něčím trpí, tak jsi to ty, ty stará škeble. Nemysli si, že neslyším ty telefonáty s tou tvojí drahou krysí matkou. Jaká matka, taká Katka.”
“To není tvoje tchýně, to je Houston. Všichni o tebe máme strach. Pojď se posadit a já ti dám něco malého na uklidnění.
“Na uklidnění mi stačí pivo!”
Zabral za kliku.
“Neeee!” stihla jeho žena vykřiknout. Potom je dekomprese vysála oba ven.

Nevím, co mě to napadlo, vrátit se sem po 15 letech. Tentokráte mi skok do nitra Vesuvu nepřipadal tak strašný. Možná to bude tím, že vím o Velkém Kardinálovi.

Karolína mě prosila o nějakou hezkou dovolenou k líbánkám. Pokud tedy jste schopni uznat, že si může upírka vzít člověka posedlého démonem.
Rozhodl jsem se, že ji tedy seznámím s Devlinem, když už mi nemohl jít za svědka.
Třináct kruhů pekelných tu bylo, jako by to bylo včera, co jsem tudy utíkal naposledy, a ta prázdnota mi nepřipadala tak nicotná.
"Nadechni se a skoč. Neboj, chytnu tě," mrkl jsem na novomanželku.

„Pusťte…“ Víc ze sebe nedostal, než ho srazili na podlahu, zkrvaveného a s jedním okem zaslepeným. Raději nedomýšlet.
„Longbottome, drž už hubu!“ zařval jeden a kopl ho do žeber. Rozkašlal se, každý pohyb hrudníku bolestivější než druhý. „Ale neboj, máme pro tebe něco speciálního.“
„Jenom pro nejlepší zákazníky!“ Rozchechtali se. Asi dobří kamarádi.
„Šéf testuje novou kletbu,“ usmál se nepěkně druhý, pak chytil Nevilla za vlasy a zvedl ho na kolena. „Říkáme tomu vejlet do prázdna. Je to skoro stejně dobrý jako mozkomoři.“
Takhle to nesmí skončit!
Vší silou praštil chlapa nad sebou do koulí.
Útoč do měkkého! Babiččina rada.

Tyro Lagobasse si zapnul bezpečnostní pás a vyměnil si úsměv s vedle něj sedící manželkou. Nakonec se vlastně moc těšil, i když původně na cestu přistoupil částečně proto, aby ho místo výročí svatby nečekal rozvod. Jako většina byznysmenů býval často příliš zaneprázdněný. Nicméně plánoval své zanedbávání vynahradit bohatým programem plným historie, kultury a skvělé kuchyně.
Lagobassova loď vyskočila z hyperprostoru a její pilot zůstal chvíli zkoprněle zírat, načež zkontroloval správnost souřadnic.
„Vůbec tomu nerozumím,“ přiznal nakonec zaměstnavateli, „Alderaan byl přece vždycky tady. A teď je tu jen pár asteroidů.“
To je svět, pomyslel si Tyro, už i planety se kradou…