Manitouova bota

Abahačiho bílý bratr Ranger skřípal zuby. Apačovo bláznivé dvojče, Vinetač, si vymínilo, že než se pustí do nějakého výcviku, chce dva dny relaxu.

Abahači je měkkejš. Na tyhle pitomosti nemáme čas!

Ranger s nelibostí pozoroval chlapíka v růžové provozujícího jakýsi neznámý rituál. Sepjaté ruce, stoj vzpřímený, chodidla u sebe. A vyšpulená zadnice směrem ke Slunci tak, že být to groteska, vtisklo by mu žhavý polibek rovnou na hýždě. Vedro k padnutí a on se protahuje jak lasička. 

„Abahači, co to ten tvůj bratr vyvádí?“

„Raduje se, že se ráno probudil.“

„Jestli s těma šaškárnama nepřestane, tak už se zítra neprobudí.“ 

„Ha, Indián!“

„Servus!“

Bílý lovec Ranger si už na zdravící rituál zvykl. Co uzavřel s náčelníkem Abahačim pokrevní bratrství, šel z jednoho maléru do druhého. Ten Indián měl v týpí tolik kostlivců, že lepší dalšího nevytahovat. A nejhorší bylo, když se k informaci o skrytém pokladu dostal zloduch Santa Maria.

„Mám dvojče.“

Přiznání za všechny prachy. Abahači si navykl všechno dělit, mapu pokladu rovnou na čtyři díly. Jeden měl, další dostal jeho máklý bratr Vinnetač.

Naprostý indiánský zelenáč! Jízda na koni, střelba, plížení, nic mu to neříkalo. Všude růžová a divně ženský odér. Ranger si už v duchu kopal hrob.