Indiáni z Větrova

Fandův život už od počátku připomínal horskou dráhu. Nahoru, dolů, nahoru, dolů... Kdysi za největší tragédii svého života považoval ztrátu rodičů. Když mu bylo osm, už si to nemyslel. Následující roky přesvědčoval sám sebe, že odejít z Větrova bylo správné. Že ho noví rodiče milovali. Že bez nich by nikdy nepoznal knihy. Že jenom díky nim vystudoval. A tak rostl, prožil si svoje radosti i strasti, úspěchy i neúspěchy. Měl pár krásných přítelkyň.
Snad v koutku duše tušil, že nikdy nebyl úplně šťastný. Že není šťastný od té doby, co si dali v bráně Větrova s Přemkem svoje poslední sbohem.