DMD č. 26. pro 26. 4. 2012. Téma: Pokrevní bratři

Rainbow Dash byla ponořená do dalšího dílu dobrodružství Daring Do.
Tentokrát pomáhala se stavbou koněspřežky a měla s sebou mladého hřebečka jménem Colt Shatterhoof.
Po mnohých peripetiích se tihle dva dostali ke kmeni mustangů. Mladý synek náčelníka Black Buffala, White Bull, s Colt Shatterhoofem vykouřili kalumet míru a uzavřeli věčné přátelství. V tu chvíli se jim oběma objevily podobné cutie marks, které z přátelství udělaly bratrství.
Když se Scootaloo zajímala, co Rainbow najednou vidí v knížkách, dala jí přečíst právě tuhle.
Podle očekávání se druhý den přiběhly všechny tři malé klisničky:
„Už nebudeme Cutie Mark Crusaders, ale Cutie Mark Sisters!“

„Áčko!” hlásil Radar.
Hawkeye sice protestoval, že tím zabijí tucty pacientů, ale poslušně vylezl na horní lehátko.
„Ovšem. Pár dní tu nejsem a ve stanu to vypadá jako v chlívě.”
„Není zač, Franku.”
„Proč já? Najděte si někoho jiného!”
„Jste poslední dárce skupiny A, kterého jsme ještě nevyužili, pane.”
„Lehni, Franku! Ví Bůh, že kdybys nebyl jediný, nikdy bychom to po tobě nechtěli.”
„Jako tvůj ošetřující lékař ti říkám: Žádný alkohol,” podával Trapper Hawkeymu sklenici ginu.
„Sklapni.”
„Hm, to vypadá na akutní burnsitidu. Zvláštní je, že Frank tenkrát žádnou hawkeytidou netrpěl. Že by proto, že až teď jste indiánští bratři?”

Fialová.
„Ukliď si ten bordel!“
Jáchym se zatvářil otráveně.
„Neboj, pomůžu ti,“ usmál se Honza.
Modrá.
„Nelítá!“
„Ale jo. Musíš takhle,“ odvětil Jáchym.
Na modré nebe se vznesli dva barevní draci.
Zelená.
„Neboj, kryju tě!“ zašeptal Honza. Jáchym se usmál.
Rozeběhli se přes bojiště k blízkému zákopu.
A oba je zasáhly barevné kuličky.
Žlutá.
„To je vedro!“
„Alespoň není zima.“
„To se ti řekne.“
„Chceš namazat záda?“
Oranžová.
„To je kočka!“
„Nic moc,“ zhodnotil to Jáchym.
„Tak tahle?“
„Hm.“
Červená.
Černovláska, já, on a hotelový pokoj.
Všechno jsme dělali společně.
Objetí. Polibek. Otisky rtěnky na stehnech.
A všude byla krev.

Upozornění: Nevhodné pro rodiče, osoby citlivé, tvory vyhýbající se smutným či tragickým drabblatům, ... pro kohokoli?
„Mamí! Oni útočej' na moje panenky!“
Žena vyrazila obhlédnout situaci do dětských pokojů. Cestou ji zasáhlo několik šípů z dětských luků.
„Klid tady bude,“ zahrozila malým indiánům. „Váš lov byl úspěšný, takže se teď můžete postarat o své kmeny. Třeba vám pak bohové požehnají koláčem.“ Kamarádi nadšeně zmizeli v pokoji.
„Vykouříme tuto dýmku míru,“ odříkával chlapec, v ruce obyčejný klacík, „a spojíme naši krev na zapečetění našeho bratrství.“ Vytáhl odněkud nůž. „Pšt, máma neví, že jsem si ho půjčil.“
Dveře se otevřely.
Tác dopadl na podlahu.
Kusy koláče se rozsypaly po koberci.
Pohřbili je do jednoho hrobu, jako opravdové bratry.

Boleslav bratrovy názory nesdílel, přesto vždy uznával jeho nadřazenost. Vláda nad sídlem právem náleží nejstaršímu synovi. Takový je obyčej - a obyčej se nesmí porušit, má-li trvat řád předků. Těžce nesl, že se Václav stále více odklání od rodových zvyklostí, že nedbá na to, co chtějí domácí páni: nepoddávat se cizímu králi, bojovat do posledního muže - a vyznávat víru předků.
Dobrý vládce naslouchá lidu. Pronáší jeho myšlenky, vede jeho paži, jako by byla jeho vlastní. Řídí se jeho zvyky. Václav o tradici nedbal, jednal podle vlastní vůle. Boleslav tradici ctil. Věděl, že vládce, který nedbá o hlas poddaných, je vládce špatný.

Varování: nespisovná čeština a vůbec jazyk, jakého by autor originálu nikdy neužil. Dokonce ani v případě záporné postavy... Nevadí. I tak ho máme rádi.
A stejně jsou zajímavý. Cestičky, kterejma se ubírá lidská paměť. Jsou dny, kdy se nápovědy povalujou všude kolem. Stačí se zakoukat a ocitnete se TAM. O třicet let dřív...
Ta fotka byla mizerná. S foťákem, co Lexa šlohl doma bráchovi, nikdo zacházet neuměl.
Pro leckoho by to byl jen obrázek grázlů z Přístavní. Rozcuchaný vlasy, úšklebky... Jenže oni měli jména. A příběhy...
Civěl jsem na tu fotku jako uhranutej.
Pak jsem opatrně pohladil místo, kde byla vidět krvavá skvrna na Lexově rozbitým koleni. Stejná jako na mým.
Pokrevní bratrství. Srandovní myšlenka, co?
"Jdu vám vyměnit kapačku... Pane Stránský, vy pláčete?"

Včera jsme si s Honzíkem hráli na Vinetúa a Olšetrhenda. Byli jsme oba hrozně moc stateční a tak vůbec a nakonec jsme si řekli, že ještě se musíme stát pokrevnými bratry. Pokrevný bratr se dělá tak, že vemete nůž nebo něco ostrýho, říznete se oba do ruky a pak ty rány přitlačíte na sebe a hotovo. Vzít si nůž nám ale doma nedovolili, rezavou plechovku Honzík použít nechtěl, protože v ní bydlí Tetanus, a pak mamka řekla, že jestli nás uvidí s dořezanýma rukama, naplácá nám. Takže musíme být bratry jen normálně, ale nevím, jestli se to u Indiánů počítá.

Alert: BJB!!! BJB!!! BJB!!!
Když o tom přemýšlím, nemohu uvěřit, jak to, že jsme mohli vůbec vyrůst spolu. Takovou část života jsme strávili vedle sebe, jako pokrevní bratři! Se vším, co k tomu patřilo. Celé dětství jsme si spolu hráli. Byli jsme trestáni za stejné poklesky (byť ne každý měl na nich stejný podíl). Měli jsme společného domácího učitele. Chodili do stejných škol. A kdyby byl býval ON skutečným bratrem, byli bychom spolu dodnes, navzdory jeho, řekněme, levnému vkusu. Jenže ON neměl vlastně vůbec levný vkus.
Ve skutečnosti toužil dosáhnout příliš vysoko navzdory okolnostem, a bylo mu jedno, kolik cizích snů při tom pošlape.

Poznámka: Není to podle kánonu, já vím, ale bohužel se mi to takhle hodilo víc.
A je to BJB jak noha.
____
Severus cítil, jak se vedle něj Regulus chvěje. Obklopoval je temný les, kterým se plazila mléčná mlha ozářená svitem měsíce v úplňku.
Přišlo mu zvláštní, že zrovna oni dva tu čekají na přijetí do řad Smrtijedů. On, budoucí dvojitý špion; Regulus, budoucí zrádce.
Bál se toho, protože věděl, že s okamžikem, kdy se mu na ruce objeví zlověstné tetování, bude jeho život viset na vlásku; stejně tak ten Regulusův.
Když bylo po všem a oni opět osaměli mezi hrozivými stromy, podíval se na jejich bledé paže se Znamením zla a musel se zasmát.
„Vážně, teď jsme úplně jako pokrevní bratři.“

„Můj bratře,” řekl Vinnetou a obřadně přejel čepelí přes své předloktí.
„Můj bratře,” opakoval Old Shatterhand a učinil totéž.
Přitiskli ruce k sobě, ránu na ránu, a pevně sevřeli volnou levačkou. Chvíli tak setrvali.
Vtom se Old Shatterhandovi zatmělo před očima. Rozbušilo se mu srdce, roztřásl se zimou a pomalu upadl do mdlob. V horečnatém snu ještě matně zaslechl Klekí-petru, jak volá: „Dost! Pusť ho!” nejdříve řečí meskalerů, a potom v němčině.
Když se probral, znovu ho ošetřovala Nšo-či. Rychle bratra zpravila a ten za Old Shatterhandem hned přišel.
„Vinnetou je zahanben. Netušil, že jeho bílý bratr Šarlí má nulku.”