Nekonečný opičí teorém

Vedoucí obchodního oddělení společnosti Remington nevěřícně hleděl na objednávku. “Dalších sto padesát psacích strojů do Amazonie?”
Obchodní zástupce pro Jižní Ameriku ztěžka polkl. Na čele se mu perlil pot.
“Říkal jste, že s minulou dodávkou byly problémy…”
“Týden proti proudu Amazonky na tom nejděravějším parníčku z Macapá. Pak najmout dvacet nosičů na čtyřdenní pochod džunglí. A celou dobu se starat o to, aby ty blbý mašiny nezrezly a pásky nezplesnivěly. Nezlobte se, šéfe, do toho už znova nejdu.”
“Co tam ten chlap vůbec dělá? Otevřel si písárnu pro indiány?”
“Rozhodil stroje do pralesa mezi opice. Chce prej ověřit nějakej teorém.”

Doktor Mičurysenko pročítal práce svých svěřenců. Listina práv a svobod. Bídníci. Balada z hadrů. Komunistický manifest.
Štůsek za štůskem otráveně odletovaly zpět.
Cože tě stále obestírá chmura?
Zpozorněl a otočil několik listů.
To je otázka.
„Heuréka!" vzkřikl. „Konec experimentu. Můžete jít." A zatímco se hrnuli ven, doktor četl dál.
Zdali je ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Rozdupat Coronu, vykálet se ti na stůl, vybít okna, zmetku otrokářský.
„Stát! Okamžitě zpátky! Všichni!"
Autor posledního díla utrousil bobek mezi dveřmi laboratoře, vyšvihl se do větví, a byl pryč.