Odpočívej v pokoji

Hlas se nesl galerií: „Konceptuálně je tento objekt výjimečný, lze ho vnímat jako reinterpretaci tradičních hodnot v postmoderním světě.“
Claire se prodrala zástupem a uviděla Russelovo dílo. Byl to kýbl, smeták a hadra. Vedle stál Olivier a nadšeně řečnil.
Bylo to horší, než si představovala. Musela utéct.
Russell jí zastoupil cestu.
„Počkej!“
„Proč? Abych se dívala, jak tě svatořečí, zatímco můj projekt ani nevystavili? Jdi do háje.“
„Olivier v tom něco vidí.“
„Olivier v tom vidí akorád tvýho ptáka a ty to víš.“
„Claire...“
„Vypadni. Nebo se z toho pobliju. Taky dobrý, tvůj koncept by měl aspoň nějaký využití.“
Odešla.

Nate sledoval chystající se Brendu. Šli ven. Zatím čekal a přemýšlel o sobě…
Když nepočítal občasné zvracení, tak to v práci už jakž takž zvládal. Obdivoval um a vášeň, s jakou Federico svoji práci prováděl. On si s lidmi pohrál k dokonalosti. Byli jeho umělecká díla. Toho David nikdy nedosáhne. I když musel uznat, že jeho brácha je machr. Sám před všemi těmi tekutinami, hadičkami a odpadními kanály vždycky utíkal. Přesto se zdálo, že jisté vlohy zdědil.
Napadlo ho, že si Brenda vybrala špatný odstín stínů. Neseděl jí. To Ricco vždycky…
Sakra! Ona je přece živá a Ricco zkrášluje mrtvoly!

Claire, 6 let.
Můj tatínek krášlí lidi. Řekl mi to, takže to je pravda. Chodí k nám domů hrozně uplakaní, ale pak už je jim lépe. Maminka jim někdy podá kapesník. Jednou mě tatínek vzal podívat na zkrášlenou paní. Ležela na nadýchané podušce, měla dlouhé černé vlasy a rudé rty. Nejkrásnější paní na světě. Můj tatínek je šikovný, prý předtím tak hezká nebyla.
Děti ve škole se mi kvůli tatínkovi smějí. Nechápu to, vždyť jeho práce je nejlepší! Taky má to největší auto. Až vyrostu, tak budu mít taky takové. A budu krášlit lidi. A nikdo se mi nebude smát.