DMD č. 2. pro 2. 4. 2013. Téma: Krášlení

„Na krášlení učebny není vůbec nic špatného!“ syčela Minervě zblízka do obličeje hubená postava ve vlajících šatech.
Krášlení?
„Myslíte ty blikotající cáry?“ odkapávaly z hlasu nemalé dávky jedu. „To je výzdoba ke Dni svatého Patrika! Musí se třpytit, jsou stvořeny leprikóny!“ durdila se drobná profesorka.
Leprikóni? Přistoupil k jednomu praporu a se štítem v pohotovosti se zájmem prozkoumal vychechtané bytůstky v zeleném. Něco ošklivě zachrastilo. Letmý pohled odhalil Minervu sápající se přes chřestící věštkyni po spadlém skřítkovi.
„Dámy.“ zjevil se jim za zády. Shodně vypadaly, že překonávají infarkt. „Leprikóni jsou chráněni, pročež se po dnešní večerní slavnosti vrátí do Irska.“

Embroidered dress, gold like the evening sun, covering up the bruises on his lithe body from when they touched too hard (always too hard). Their dancing boy. Their toy.
Not for much longer though, he will be too old in a year. And then-
No one to save him. No one who cares.
For you, a thousand times over.
Sparkly bracelets, little bells around his ankles, crimson lips. Thick layer of powder to conceal the deep scar above his eye.
Now he looks beautiful. Now it's time to dance.
No amount of powder can hide the scars he carries inside.

Rád chodil na kosmetiku.
Pochopitelně to tajil, muž jeho úrovně přeci nemohl předstoupit před lidi s tím, že včera měl masku okurkovou a před týdnem z hvězdného prachu.
Ale on si musel dávat pozor, temná síla s přibývajícími léty jako kdyby probleskovala skrze jeho kůži, starost o pleť byla nutná, přeci se nechtěl prozradit!
"Hotovo, pane. Budete si přát i něco zakoupit? Minule jste si stěžoval, že s Onderonským zakrývačem se musíte příliš často chodit upravovat, ale právě nám dorazil nejnovější Galaktický pudr. Zakryje vše a dlouho vydrží!"
Palpatine přikývl na souhlas a doufal, že konečně půjde o ideální zkrášlovadlo.

Někdy si Merlin připadal žalostně nedoceněný. Zastával sice jednu z nejlepších pozic, jakých se prostému lidu mohlo na Kamelotu dostat, ale jelikož většinu času trávil obskakováním Artuše nebo koňského hnoje a společnost mu převážně dělaly málomluvné vidle či nabubřelí aristokrati, charakteristickým znakem jeho společenského života se stala ignorovanost.
Utěšoval se, že mu nezbude čas na sebelítost, dokud se soustředí na zachraňování princova aristokratického zadku. Důkladně vyleštěná zbroj byla první zárukou Artušova bezpečí. A tak si s ní dal práci.
“Merline, ten turnaj je dnes, ne až zítra!”
Merlin se sveřepě vrhl na neviditelnou skvrnku na brnění.
“Rozpažte, Sire!”
Artuš poslechl.

Když v pěti letech spadl z poníka, bolelo ho všechno - taková maličkost se ztratila.
Když o pár let později prohrál v tréninkovém souboji, nevšiml si toho kvůli vzteku a touze po odvetě.
Neměl čas na to myslet, poté co při závodu osmiveslic na chvíli vypadl z rytmu.
Po prvním turnaji, ve kterém zvítězil, to považoval za jakési vyznamenání.
Naposledy to bylo dnes. Bránil čest ženy.
"Už předtím jsi ten nos měl křivý," povzdychla si čarodějka, když ho ošetřovala.
"Možná mi chtěl prokázat laskavost a srovnat mi ho," zašklebil se Peregrin trochu bolestivě.
Vlastně ti to takhle skoro sluší... záměrně nedořekla.

"Možná tahle sukýnka?" snaží se prodavačka.
"Ta rozhodně ne, má celkem úzký pas, byla by moc těsná."
Za chvíli se prodavačka vrátí a nese na pohled moc hezkou halenku.
Paní si ji zvědavě vezme do rukou, ale hned ji vrací: "Ne, má příliš ostré švy."
Pak přijde další sukýnka -- ze špatného materiálu.
Spousta dalších věcí, zavržených pro to či ono.
A potom ty šaty. Jasně červené a možná trochu plandavé. Nevyrovnají se šatům pro princezny. Ale paní s dcerkou je jdou zkusit.
Obyčejné červené šaty těžce kontrastují s bílými obvazy po celém těle -- ale krásně ladí k nadšenému dívčímu úsměvu.

Všechny jsou nádherné, všechny jsou skvostné. Jedny to ví, druhé si nejsou jisté.
"Podívej se na mně. Musím do koupelny," řekla a chtěla odejít.
To on se na ní podíval a uvnitř málem roztál.
Každý vlas jinde - tak neskutečně přirozeně.
Oči nevyspalé - tak přenádherné čisté.
Rty plné šarmu, chtíče a nejistoty.
Tvář upravenou jiskrou s cudností.
V srdci vnímal sílu a bojobnost s křehkostí.
Jen z její přítomnosti sál ten optimismus do celého dne.
A vůně poznamenaná tou nocí..
"Nic nepotřebuješ," ladně a stručně zašeptal a vzal jí hrdě do náručí.
A ona pochopila. Do koupelny to ráno vůbec nešla.

„Je to tady! Už je to tu!“ vtrhla kolegyně do kanceláře a okamžitě se hrnula ke svému stolu, natěšená jako dítě.
„Co?“ zeptal jsem se přiblble.
„Nová zásilka od Avonu. Lucka mi ji teď přinesla!“ usmívala se, jak měsíček nad hnojem.
„Aha.“ protáhl jsem znuděně a sledoval, jak dychtivě vyklepává pytlíček s ne zrovna levnými proprietami.
„Jo! Jo! Jo!“ začala nadšením poskakovat na židli.
Zakroutil jsem hlavou. „Ukaž!“ nechal jsem se zviklat jejím nadšením a vzal do ruky malou tubičku.
„Perfekt faces printer?“ schválně jsem zkomolil název, „to si jako natiskneš novej ksicht?“ jen tak, tak jsem uhnul letící sešívačce.

Sultán hleděl se směsicí pobavení a uznání na uherskou venkovanku, která se odvážila až k jeho dvoru, aby žádala zpět svého milého. Vyhovět jí však nemínil.
„Dobře, můžeš si ho odvést,“ promluvil nakonec. Dívka ani nevěřila svým uším, ale sultán pokračoval: „…pokud mi do měsíce přineseš v zástěře všechny druhy kvítí z vašich luk.“ S tímto ji propustil.
Zima vrcholila, louky pokrýval sníh.
Dívka se však nemínila vzdát. Brzy byla zpět, v zástěře vyzdobené výšivkami lučních květů. Ani jeden druh nechyběl. Sultán musel dodržet slovo.
Na památku odvážné rodačky vytvářejí ženy z kraje Matyó dodnes nejbohatší výšivky v celém Maďarsku.

Usoudila, že ostatní děti jsou hloupé, když si s ní nechtějí hrát. Vždyť kdyby poslouchaly její nápady, bavily by se všichni nejmíň dvakrát tolik.
Chápala, že jí spolužáci závidí její nadání a inteligenci. Že s ní nechtějí mluvit, aby si nepřipadali moc hloupí a podřadní. Byla ochotná se snížit na jejich úroveň a ukázat jim široké intelektuální obzory, ale oni nebyli dostatečně vyspělí, aby to dokázali přijmout.
Věděla, že se proti ní kolegové spikli. Házeli jí klacky pod nohy jen proto, že jí záviděli její talent. Nenechala si to líbit.
Nakonec ji nepřikrášlená skutečnost dohonila.
Ale to už bylo pozdě.