Horská dráha 1

Jestli Jacek něco nesnáší, je to vstávání v sobotu v šest ráno. Nic jiného vám ale nezbývá, když máte velmi tajnou schůzku a váš protějšek tají i vlastní utajení. Touhle dobou není nikde ani noha. Dokonce ani v zatraceném Prátru, ze kterého už má dlouho špatné spaní a bolehlav.
Dvakrát zamáčkne budík, než si uvědomí, proč ten zatracený krám ječí v takovou psí hodinu. Pak asi minutu zírá do stropu. Ze spaní napříč přes křivou dvojpostel ho bolí záda jako čert. Jacek ji ještě pořád nevyhodil, možná protože si nechce přiznat, že na chlapy mít štěstí nebude a vystačí si s postelí pro jednoho. Zvedne se na nohy, zastrčí vykukující cíp polštáře do povlaku a jde do koupelny chrstnout si do obličeje studenou vodu, aby se pořádně probral.
Natáhne na sebe džíny s prodřenými lemy, rolák a neurčitě šedou mikinu a nicneříkajícím nápisem a kapucí. Bude ideální, když protějšek pořádně neuvidí jeho ksicht.
Nakonec zpod matrace vyloví pečlivě ukrytou plátěnou tašku s modrou složkou.
Aleksandra probudí zvuk spěchajících kroků. Zamžourá do ranního světla. Nástěnný kalendář ukazuje zasněženou borovici. Je říjen. Kalendář od ledna nikdo neotočil. Aleksandrovi z toho pohledu začne být zima. Přetáhne si peřinu přes hlavu a zavře oči. Vzápětí mu cosi přistane na zádech. Rozespale se zvedne na loktech a sáhne za sebe. Nahmatá kůži. Jeho vlastní kabát. Někdo mu zatřese ramenem.
„Vstávej, musíš zmizet,“ sykne tajemná dáma včerejší noci, položí na zem Aleksandrovy boty a smaže muří nohu ze zrcadla na zdi naproti posteli. „Co nevidět se vrátí můj manžel.“
„Ty jsi vdaná?“ zablekotá Aleksandr, zatímco hledá po zemi zbytek svého oblečení.
„Sejde na tom?“
„Neříkala jsi to.“
„Říkala jsem ti to dvakrát.“
Aleksandr zapne kovový knoflík džín, rychle si nazuje boty a políbí tajemnou dámu na rty.
„Běž,“ řekne ona a vystrčí ho ven.
Je sedm ráno. Lublaňská tržnice se právě otevírá. Nejlepší maso bude do devíti pryč. Darja vyklouzne z postele, vezme si ze skříně oblečení a políbí spícího manžela. On ji pohladí po zádech a obejme kolem pasu.
„Nemám jít s tebou?“
„Zvládnu to,“ odpoví Darja. „Někdo musí zůstat s dětmi.“ Mirjana se bojí chodit mezi lidi.
Daniel si protře oči a vstane. „Spěcháš?“ zeptá se.
„Jak se to vezme.“
„Měla by ses nasnídat, ať se ti někde neudělá špatně.“
„Nikdy mi nebývalo špatně,“ řekne Darja se smíchem. „Nejsem z cukru.“
„Nachystám snídani, než se připravíš,“ rozhodne Daniel a odejde do kuchyně.
>>>