Suchá země

Zeď vypadá přesně tak, jak jsem si ji představovala. Nízká, šedivá, zaprášená, místy jako by se měla začít rozpadat. Hranice mezi světem živých a tím druhým.
Vzduch nad vyprahlou krajinou neví, co je to vítr. Na obloze nehybně svítí hvězdy, co nikdy nevyblednou s příchodem dne.
Když se postavím ke zdi zády, vidím kousek nad obzorem zvláštní souhvězdí: nažloutlý kruh uvnitř bělavého šišatého oválu. Mistři z Roke jej nazývají Oko, ale jejich učedníci mu dali přiléhavější jméno.
Tím směrem jsou hory Bolesti a za nimi pobřeží dne. Tam musím dojít. Já nejsem mág. Vrátit se zpátky přes zeď sama nedokážu.