Čaroděj Zeměmoří

Ten muž obešel mistra Dveřníka jednoho velmi průměrného odpoledne, což jej rázem učinilo odpolednem nevšedním. Ten muž se zval Azver a měl Poslání. To způsobilo, že jednoho dne přestal planě vojákovat v Karego-At a vydal se na Cestu. Na jejím konci nakráčel do Imanentního háje.
„Moje sny mluvily o zázraku, který rozum plně neobsáhne a duše plně neprocítí. Ale vidím jenom kmeny,“ pronesl Azver znuděně a otočil se k odchodu.
Sedm mistrů volalo, že je největším mistrem Skladebníkem, co Roke vidělo, a ať zůstane. Popravdě, mlčící Dveřník tiše zavřel Dveře a tak Azver stejně nemohl odejít. Tak neodešel.

Haj hou.

Ve starořeči jsou všechny věci, všechny jevy, všichni tvorové nazýváni svými pravými jmény. Každý ostrov, každá zátoka, každičký kout Zeměmoří.
Obyčejní lidé znají jen to své. Dozví se je při obřadu pojmenovávání od mága nebo čarodějnice a střeží jako největší tajemství. Prozradí je pouze svým nejbližším, výhradně lidem, kterým plně důvěřují. Znát jméno znamená ovládat.
Starořeč je jazyk magie. Každá vesnická čarodějnice zná několik slov, pomocí kterých provádí své čáry. Mágové vzdělaní na Roke jí hovoří plynně. Stařičký mistr Jmenovač ji ve věži na nejsevernějším cípu ostrova mágů vyučuje.
Starořeč je jazyk skutečnosti. Nikdo v něm nedokáže lhát.
Kromě draků.

Zeď vypadá přesně tak, jak jsem si ji představovala. Nízká, šedivá, zaprášená, místy jako by se měla začít rozpadat. Hranice mezi světem živých a tím druhým.
Vzduch nad vyprahlou krajinou neví, co je to vítr. Na obloze nehybně svítí hvězdy, co nikdy nevyblednou s příchodem dne.
Když se postavím ke zdi zády, vidím kousek nad obzorem zvláštní souhvězdí: nažloutlý kruh uvnitř bělavého šišatého oválu. Mistři z Roke jej nazývají Oko, ale jejich učedníci mu dali přiléhavější jméno.
Tím směrem jsou hory Bolesti a za nimi pobřeží dne. Tam musím dojít. Já nejsem mág. Vrátit se zpátky přes zeď sama nedokážu.

Legenda praví, že v pravé poledne člověk může za určitých podmínek potkat sám sebe, stane se to ale jen lidem vyvoleným.
Slunce stálo vysoko nad hlavou, když se chlapec sehnul ke studánce. Než donesl doušek k ústům, všiml si, že kola na hladině ztuhla a přestala se šířit. Rozhlédl se. Nikde se nepohnulo stéblo. Snad i krahujec na obloze zmrznul uprostřed letu.
Podíval se zpátky. Ve studánce se zřetelně rýsovala zjizvená tvář.
Zamrkal a vše se dalo zase do pohybu.
Duny legendu neznal, proto se vrátil ke kozám a ani nevzpomněl na stín, který prve hrozivě vykukoval zpoza zjizveného obličeje.