Voda jako metafora příběhu

Často používám sousloví „ponořit se do příběhu.“ Jsem si toho vědoma. Důvod je prostý – voda se mi zdá být dobrou metaforou.
Stejně jako voda je někdy příběh příjemně teplý a plný barevných ryb a korálů. Slova se míhají kolem ve fantaskních obratech a čtenář sotva stíhá sledovat děj. Náhle se však může objevit studený proud a strhnout jej v jediném okamžiku do temně modrých hlubin.
Jindy je zase vyprávění čiré a průzračné jako mrazivá voda. Dno je ostré, kamenité a jasně se rýsuje ve zbytcích světla pronikajících ledem. Věty jsou krátké a příběh se dotýká samotné své podstaty. Ale i zde stačí jeden neopatrný pohyb, aby se zvedlo bahno a zastřelo vše černým oparem.
V hlubinách příběhu často číhají nástrahy. Zdánlivě pevná zem je jen bezednou vrstvou usazenin a hladina je někdy dál než se zdá. Ty nejbarevnější a nejkrásnější ryby jsou obvykle jedovaté.
Je autorovou povinností orientovat se v hlubinách svého příběhu, znát tvar jeho dna a dokázat čtenáře vždy bezpečně vyvést na hladinu. Moudrý autor pamatuje na to, že i on sám může v příběhu utonout. Pohybuje se obezřetně, nenechá se ukolébat falešným klidem a nikdy, opravdu nikdy, se nevydává do vod, které si již dříve řádně neprostudoval.