Kniha příběhu

Říkali jim, že jsou jen zvuky, ale ony vytvořily slova.
Každičká věc náhle měla své jméno.
Říkali jim, že jsou jen slova, ale ona se složila do věty.
Myšlenky se osvobodily a vyrazily na cestu.
Říkali jim, že jsou jen věty, ale z vět vznikaly příběhy.
Lidé si byli blíž.
Říkali jim, že jsou jen povídačky, ale z příběhů se skládaly světy.
Zhroutila se pouta času a prostoru.
Říkali jim, že jsou neživé, ale ve světech postavených z příběhů, vět a slov se náhle zrodily postavy.
Procitly, začaly si dělat, co chtěly, a lidé najednou přestali být sami na světě.

Spolubydlící jsou pryč, z hrnku voní káva, byt je uklizen, prádlo vyprané a jídlo připravené. Zní má oblíbená hudba. Psací stůl je upraven tak, aby podporoval výkon.
Slova se začnou skrývat v temných koutech (některá zoufale prchají světlíkem). Nevím, s čím začít dřív. A když se konečně rozhodnu, začnu své rozhodnutí okamžitě zpochybňovat.
Pro potřeby DMD by se tomuto stavu dalo říkat třeba syndrom slaměného vdovce. Vidíte? Až tak málo tvořivosti se ve mně skrývá.
Je zde důvod, proč používám termín „konzultující“. Já totiž nedokážu napsat zhola nic. Nicméně začínám se s touto skutečností smiřovat. Je třeba respektovat vlastní cestu.

Možno hrát v průběhu dlouhých cest a nekonečných nocí.
Pro 1–mnoho hráčů.
Vezměte příběh. Nejlépe jeden z těch klasických a známých. Rozeberte ho na nejmenší pozorovatelné kousky. Získané úlomky rozdělte do hromádek – postavy, emoce, předměty, vůně, zvuky… Buďte trpěliví a nemějte strach. Však ono to celé půjde zase složit.
Obnažte kostru příběhu. Pevné a neměnné části. Pozorujte, jak je utvářena. Ohmatejte klouby a zkuste, nakolik je páteř možno prohnout. Teprve když ji řádně prozkoumáte (možná vytvoříte i náčrtek), odložte ji opatrně stranou.
Vraťte se k hromádkám. Prosejte je mezi prsty. Jeden úlomek si vyberte a změňte ho.
Začněte vyprávět.

Vše začíná i končí cizími příběhy. Zabodávají se do mě jako komáři a nenasytně pijí krev. Vypouští mi své sliny pod kůži. Do mé krve, protože jejich slova se stávají mými. Často palčivě svědí a já si je škrábu tak dlouho, až po nich zůstanou jen jizvy. Žádné hrdé stopy odvahy v bitvě, jen pozůstatky toho, že nejsem schopna dostatečně si otupit nehty.
Poznám, že jsem naživu, jen když se mi v tkáních rozlézá jejich jed. Jsou až moc silné tyhle příběhy.
Mohla bych se jim vyhýbat. Mohla bych abstinovat.
Ale co z toho? Byl by to život?
Vítám komáry.

Nebe symbolizuje nejtoužebnější přání i nejzazší limit. Někdy je šmolkově modré a nekonečné. Jindy má ocelově šedou barvu a téměř padá na hlavu. Pro někoho představuje nebe strop, na který dosáhne ze židle. Je to zdánlivě jednoduchá metafora a každému je jasné, kdo z těch tří výše uvedených je nejšťastnější.
Jenomže z nekonečné modři bolí oči, z ocelové šedi padá životodárný déšť a bílá omítka znamená střechu nad hlavou. Různí lidé mají v různé dny různá přání a vztahují se na ně různé limity. Někteří dokonce o nebe nemají vůbec zájem. I tuto metaforu se tedy vyplatí promýšlet do hloubky.

Bylo pošmourné nedělní odpoledne, které se – jak už se nedělním odpoledním stává – zdálo být stále ještě spíše ránem. Déšť rozředil světlo do šedi připomínající všechny barvy modelíny zpatlané do sebe a moje pozornost poletovala z jedné věci na druhou jako splašená. Narazila jsem na příběh. Na první (i na druhý) pohled byl hloupý, neobratně napsaný a mělký. Nudil mě, ale plnil mou potřebu zabývat se na chvíli něčím nesmyslným. Chtěla jsem jen zabít trochu svého času, jehož ztráty bych posléze mohla litovat.
Podcenila jsem ho. Měl v sobě jiskru. Ukrytou tak hluboko, že jsem zprvu ani nepoznala, jak jasně září.

Cesta do podloží příběhu připomínala sestup do jeskyně. Prošla jsem ústím zavaleným pestrobarevnými zbytky obalů od laciných pamlsků a proklouzla rezavou brankou ovázanou křiklavě rudou stužkou. Uvnitř byla tma a dusno. Ten jediný zášleh opravdovosti poblikával kdesi v dálce. Stopovala jsem ho. Rozplétala.
Nepochopila jsem včas, co se ukrývá pod nánosem klišé a nelogiky. Starý mýtus, skutečný a jeden z největších. Hnala jsem se za ním a nechala se zmást lineární chronologií.
Překročila jsem hranici. Vstoupila jsem do chvíle před zrozením stvořitelského mýtu. Do místa bez času a bez prostoru. Bez směru. Bez sebeuvědomění. Nečíhala tu smrt. Jen nepřítomnost vzpomínek.

Zachránil mě šálek čaje. Hrnek. Vychladlá a zapomenutá tmavá tekutina. Laciný pytlík zalitý vodou z varné konvice plné vodního kamene. Výluh ze smutných pozůstatků jasně zelených lístků čajovníku. Na stěnách hrnku po sobě zanechával rozmazané hnědé stopy a spolu s teplem z něj dávno unikla i vůně.
Do sáčků prý dávají to, co v čajové továrně smetou z podlahy. Napila jsem se a svíravá příchuť teinu okolo mě znovu vystavěla skutečný svět. Šedý od zbytků neutřeného prachu. Rámovaný zvukem televize od sousedů. Pohltil mě jako jarní bouřka.
Asi bych měla stokrát napsat, že si už nikdy nebudu zahrávat s mýty.

Jsem v pohybu. Sleduji vlaky spěchající po vedlejší koleji a občas zachytím výraz těch, kteří v nich sedí. Temné tváře bez výrazu. Občasný úsměv.
Příběhy jsou jako nádraží. Stojím v jejich středu a okolo mě proudí cizinci, kteří jsou jinak jen šmouhami míhajícími se za ušmudlaným oknem kupé. Někdy k nim přistoupím blíže a prohodíme pár slov. Někdy jsou zajímaví a chytří, jindy hloupí a někdy zůstanou stejnou záhadou jako záblesky tváří v pohybující se tmě. Snažím se jim nevysmívat a nepodvolovat se svému strachu z neznámého. Chápu, že na nádraží jsem pouze hostem a údělem hosta je slušné vychování.

Přijde-li obleva, balancuje svět na hraně mezi ledem a vodou, zimou a jarem. Jedná se o záležitost dvou stavů, z nichž ani jeden není dokonalý a oba jsou poněkud nejisté. Tající sníh může být jen začátkem řetězu změn. Může přinést záplavy, které – jakmile voda opadne – změní krajinu k nepoznání.
Přiznávám, že se oblev bojím, ale chápu jejich význam. Z lingvistického hlediska možná sloveso tát a podstatné jméno tajemství nemají moc společného, ale významově si podobná jsou. Tajemství se někdy rozpustí, odtečou a svět náhle udělá krok kupředu k dalšímu ročnímu období. Nikdo však přesně neví, co všechno může přinést jaro.

Srovnání příběhu se strojem zdá se mi být slabou metaforou. Je sice pravdou, že stroje nás obklopují stejně jako nás obklopují příběhy. Jsou našimi společníky při těch nejjednodušších úkolech a stojí nám po boku i ve chvílích, kdy se dotýkáme metafyzické vznešenosti. Slouží nám i vládnou. Obdivujeme jejich komplikovanou krásu i elegantní jednoduchost. Lesk a účelnost jejich součástí.
Přesto je však toto přirovnání v jednom ohledu chybné. Dokáži si představit smrt strojů a zhroucení průmyslové civilizace. Dokonce věřím, že lidský rod je schopen podobnou apokalypsu přežít.
Ovšem svět bez příběhů... Obávám se, že lidstvo by podobnou existenci kategoricky odmítlo akceptovat.