O nesmrtelnosti neuvažuji, ale smrt se mi nezdá jako něco špatného, je to... možná spasitelka, netuším, nevím, jen jsem zjistila, že není nic složitějšího, než napsat smuteční proslov, když máte srdce z oceli. A vy cítíte, ale neexistují slova, co by to vyjádřila.
Kolikrát ptám se sama sebe, proč vlastně čtu,
proč nechávám do sebe nasát tu příšernou tmu,
že každý příběh přeci má svůj vlastní konec,
vše nějak dopadne a zazvoní pomyslný zvonec,
jenže je to strašně depresivní, moji drazí,
občas z té lidské smrtelnosti až mrazí,
každou jednou opustíme tenhle šedivý svět,
nemá smysl nad těmi osudy dlouho bdět,
stejně nikdo neví, co potom bylo, málokdo poví to,
musel by si totiž přiznat – každá sklenice má svoje dno,
každou vodu jednou dopiješ,
každé sémě jednou doseješ,
a i za tou nejkrásnější, nejmilejší schránkou,
všichni víme, co je za poslední stránkou.
Smrt.
Předposlední, konečně! Ne, vážně, bude mi to chybět. :)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit