Krutá realita

“Honzo, prosím vás, potřebuji abyste zavezl podklady pro daňové přiznání paní účetní.”

“Samozřejmě šéfe.”

“Kupte jí po cestě nějakou čokoládu, jako omluvu. Termín odevzdání byl minulý týden.”

“Jasně, čokoládu.”

“No, vypadá to, že nás obraty zařadí příští rok do kategorie plátců DPH. Tak ať to přepočítá.”

Takže aspoň bonboniéru, pomyslel si Honza.

“A ať se nediví, jsou nějaké nesrovnalosti v penzijním fondu, tak ať to trochu zakamufluje.”

A láhev vína koupím, pokračoval v duchu Honza.

“Jo a kdyby chtěla výsledky inventury skladových zásob, bude to muset odhadnout podle loňska. Skladnící to budou mít až příští týden.” 

Zájezd, koupím jí zájezd.

“Tak co, připraven? Máš všechno?”

“Skoro, tati. Jen pár drobností.”

Dítko stálo nad batohem, který byl skoro tak velký jako ono samo.

“Ukaž.” Tatínek potěžkal batoh. “Panenko skákavá, vždyť to nemůžeš unést. Co v tom máš?” 

“Jenom věci ze seznamu.”

“To není možný…”

Tatínek rozepl batoh a obsah se doslova vysypal na zem - hned navrchu několik knih.

“Co to je? Čtyři knížky? To nemyslíš vážně.”

“V seznamu psali , že si můžeme vzít nějakou osobní drobnost nebo knížku na čtení.”

 “Ale čtyři? Jedeš přece na tábor na dva týdny!”

Dítko se zamyšleně podrbalo na hlavě. “Hm. Myslíš, že je to málo?”

Mechanismus automatického nabíjení pro ruské tanky T-72 má velice překvapující vlastnost. Zásobník je umístěn okolo věže, jako kolotoč, se střelami směřujícími doprostředka. Základna věže je nejméně obrněným místem tanku a při jakémkoliv zásahu všechny střely vystřelí současně doprostřed tanku (odborně se procesu říká cooking off), na místo, kde se nachází posádka. Tlak musí někam odejít, proto se utrhne nejslabší místo, a to základna věže, což vymrští věž do vzduchu a udělá z ní obrovské frisbee. Ruské tanky nejlépe na světě vrhají frisbee, protože jsou jediné, které to dělají. Tento mechanismus nabíjení se použil i u novějších modelů. Zřejmě se osvědčil.

“Bernarde, dnes budeš mít ten nejdůležitější úkol.”

Jeho lordstvo otevřelo bednu se zásobami. Zevnitř začal vytahovat jeden steak za druhým. Z kapsy vytáhl špagát, rozbalil plátek masa a jal se ho vázat na sluhovu paži.

“Sire, a jaký je přesně můj úkol?” zeptal se nervózní sluha.

Lord přivázal další kus masa na sluhovu druhou paži, potom několik dalších na jeho boky.

“Zvedni ruce. Tak. Poběžíš bambusovým hájkem. Ať se děje, co se děje, nezastavuj.”

Lord přivázal poslední flákotu masa okolo sluhovy hrudi a pohledem zhodnotil výsledek.

“Dnes jdeme lovit tygry a tvůj úkol je návnada. Utíkej.”

Lord začal nabíjet kulovnici.

Hrnečku, vař! Co to bude? 

Tři sousta oběda. Víc, to by přece nešlo. Kdo ví, co si o tobě myslí…

Hrnečku, co mi dnes uvaříš? 

Pět jahody k snídani a hrnek čaje s mlékem. 
A kávu. 

Hrnečku, a co dnes?

Jablko. To místo oběda, který ti stejně strhnou z platu. Alespoň můžeš o půl hodiny více pracovat. 

Hrnečku, uvař mi něco. 

Kávu. 
A hrnek čaje. 
A výmluvu. 
Práci. 

Hrnečku… 

Už ti to začíná jít. Vezmi si kafe a schovej se do vedlejší místnosti. Nevšimnou si. Nikdy si nevšimnou. 

Prosím, hrnečku, uvař mi…

Ne.

Jistě. 
Chápu. 
Takhle je to asi lepší. 

Carl Blake, slavný lovec pokladů, si byl jist, že španělská galeona Králův Květ nesoucí zlaté poklady Nového světa ztroskotala někde v okolí korálového útesu. Měl však kyslíkové bomby na několik málo dní potápění, než se bude muset vrátit na pevninu. 

I proto se s nadšením rozplaval směrem k masivnímu trsu korálu, když se něco zablýsklo ve světle baterky. Mávnutím ploutví připlaval blíže a zamířil kužel světla. Leknutím málem baterku pustil. Trs korálu vyrůstal z lidské lebky se zlatým zubem. 

Několik pohybů rukou odhalilo pod korály zbytky dřeva! Králův Květ nebyl někde v okolí korálového útesu. Králův Květ byl korálový útes!

Jak bezmoc chutná mocným

Těm loutkovým figurkám

Neškodí se občas ptát

Za každým úspěšným mužem

Je úspěšná jeho žena

Nemusí být ani oficiální

Jak bezmoc chutná mocným

Těm, kdo třesou se na místa

Která tolikrát byla prokleta

Já jsem chytřejší, já jsem lepší

Já přece nikomu neškodím

Já chci jen dobro pro lidi

Jak bezmoc chutná mocným

Neškodí se občas ptát

Za scénou pavouk číhá

Dlouhou má loutka nit

Mocí pavouček se nadouvá

Loutka holou má řiť

Jak bezmoc chutná mocným

Jak chutná všem naivkám

Co rozbily si o ideály nos

Tiše v koutku plakaly

V hrobečku studeném

Sobě ustlaly

“Pane poslanče, prosím vyjádření!”

“Lituji, ale mám důležité jednání!”

Za poslancem se zabouchly masivní dveře s nápisem ‘Poslanecký klub’.

Poslanec se zul do ponožek, přeťapkal chodbou do dveří. Ty ústily na jakýsi balkon. Rozběhl se, odrazil a skočil. Po krátkém letu dopadl do bazénu naplněného balónky. V něm už si hrálo několik dalších poslanců.

“No to je dost, kde jsi? Museli jsme začít bez tebe!”

Poslanec váhavě odpověděl: “Pronásledovali mě novináři. Začíná tam být docela horko. Neměli bychom se přece jen poradit ohledně toho Blízkého východu?”

“O tom nechcem počuť, ešte slovo a nebude prechádzka na poníkovi,” pokáral ho premiér. 

Výletní únava, odpolední lokálka se plouží barevným údolím. Dvojsedačku za námi zabírá mohutný chlapík. V jedné ruce igelitku, na břiše kýbl vlašáku, v druhé mobil. Z polospánku mě vytrhne proud brumlavých promluv: 
"Teď mi uber bradu. Víc. Přidej světlo. Vymaž kouty."
Nenápadně se ohlédnu. Co to dělá?
"Přidej byznys prostředí. Asi nějakej ofis. Ať je to sexy."
Otře si prsty o umaštěné tričko. 
"Teď mi udělej oblek. Jo, kravatu. A do úsměvu víc zubů. Vybělit."
Začíná mi svítat. 
"Přidej vlasy. Víc." 
Zavřu oči. To jako vážně? 
"Super." Zašustění pytlíku, jak tahá další rohlík. Zakousnutí, mlasknutí. "A teď jí to odešli."