Mamince

V čekárně je o něco víc pacientů než posledně. Včera jich prý bylo jen pár.
V rohu běží televize, nečastá příležitost zahlídnout zprávy.
Vyvolávají. Nemotorný děda zvící medvěda se o berlích sune do kabinky.
Hluchá chvíle.
Jenže maminka pořád povídá. Rozhlíží se. Pozoruje, kolik sanitek stojí před chírou a koho přivezli.
Vyprávíme si, maličko se rozjede.
"Pssst," mírním ji šetrně s poklepáním na ruku.
"T... ssskch," zkouší po mně opakovat, jako vždycky, když ji nějaký slovo zaujme.
"P. Jako pitomec."
"Pitomec," usměje se a i se zašklebí, "pssst!"
Jde to dobře. I když má strach, vybojuje si zase svou řeč.