DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

Když karla potkala Edvarda poprprvé, vypadal normálně, ale postupem času zjišťovala, že je velmi záhadný. I přes všechny ty podivnosti si ho vzala.
Žili ve velkoměstě, ale rozhodli se přestěhovat na venkov. Edvard koupil strašidelně vyhlížející dům na samotě uprostřed ničeho. Karle se nezdál dům děsivý, protože myslela jen na edvarda. Karla měla s Edvardem 5 dětí, její děti a manžel byly jediní lidé, se kterými se stýkala. Z domu nikdy nevycházela. ve dne nepřítomně chodila po domě a dostávala záchvaty smíchu - ne z radosti, ale spíše z šílenství. Jednou jí v noci navštívil tajemný přízrak, který jí předpověděl, že se na ně chystají zaútočit šmolouvé, a že mají co nejdříve dům opustit. Tajemný přízrak jí řekl, ať nikomu o jeho návštěvě neříká, ale karla měla hrozný strach, a tak se s tím svěřila Edvardovi. Rozhodli se tedy, že se odstěhují, ale když chtěli z domu odejít, zjistili, že jsou vězni ve svém vlastním domě. Jejich dům oživl a nikam je nechtěl pustit.

Když karla potkala Edvarda poprprvé, vypadal normálně, ale postupem času zjišťovala, že je velmi záhadný. I přes všechny ty podivnosti si ho vzala.
Žili ve velkoměstě, ale rozhodli se přestěhovat na venkov. Edvard koupil strašidelně vyhlížející dům na samotě uprostřed ničeho. Karle se nezdál dům děsivý, protože myslela jen na edvarda. Karla měla s Edvardem 5 dětí, její děti a manžel byly jediní lidé, se kterými se stýkala. Z domu nikdy nevycházela. ve dne nepřítomně chodila po domě a dostávala záchvaty smíchu - ne z radosti, ale spíše z šílenství. Jednou jí v noci navštívil tajemný přízrak, který jí předpověděl, že se na ně chystají zaútočit šmolouvé, a že mají co nejdříve dům opustit. Tajemný přízrak jí řekl, ať nikomu o jeho návštěvě neříká, ale karla měla hrozný strach, a tak se s tím svěřila Edvardovi. Rozhodli se tedy, že se odstěhují, ale když chtěli z domu odejít, zjistili, že jsou vězni ve svém vlastním domě. Jejich dům oživl a nikam je nechtěl pustit.

,,Pssst! Něco slyším!"
,,Neslyšíš!"
,,Kroky."
,,Kdo by tu chodil, zamkla jsi."
,,Asi."
Viděla jsem, že je na tom stejně, bojí se. Vyskočila jsem a zamkla dveře.
Vrazila jsem jí do ruky kružítko a sobě nůžky, jediné zbraně co jsme měly.
,,Moment překvapení je největší výhoda!"
S napřaženými nůžkami, jsem začala odemykat... klapnutí zámku a ticho... Už jen klika.
Stály jsme ve zbrani, sbírajíc odvahu, když se dveře otevřely.
Instinktivně jsem máchla nůžkami a neminula.
Onen chodec byla má sestra, která utržila jen škrábanec pod oko, cenťák výš a byla by slepá.
Dodnes se nám směje, ale bez ohlášení už nechodí.

"Tohle opravdu zapotřebí nemám!" vyštěkl Peregrin, vyšvihl se plynulým pohybem do sedla a jal se ujíždět do prohlubující se tmy.
Laureen zůstala stát u vchodu do jeskyně, v očích slzy. Lucienovu ruku, opatrně položenou na její rameno, okamžitě setřásla.
"On se vrátí," řekl. Těžko říct, jestli tomu věřil alespoň sám.
"Nevrátí," zavrtěla hlavou a svezla se na kolena. "Hrdost mu to nedovolí... a navíc nás už nenajde. Všechno to myslel vážně... a víš co je nejhorší?"
Jejich pohledy se střetly. Nadechovala se, aby dopověděla co začala. Umlčel ji prstem položeným na její rty.
Věděl.
Nejhorší bylo, že Peregrin měl pravdu.

"Co si dáte?" zeptala se Anežka s profesionálním úsměvem. Banda příchozích nevypadal příliš jako typ lidí, kteří by byli vděčnými zákazníky, ale darovanému koni...
"Pivo."
"Nic k jídlu? Máme poměrně rozsáhlou nabídku, třeba-"
Vedoucí skupinky jí utnul pohledem.
Když se vrátila s objednávkou, jeden se k ní nenápadně naklonil a zašeptal:
"Pssst, holka... Proč se tahle hospoda jmenuje U posledního čaroděje? Není to náhodou... protože se tady schovává?"
"Jistě, perfektní úkryt, proto si to také dal do názvu." odsekla sarkasticky.
"Vážně?"
"Ne. Poslední čaroděj je mrtvý. Všichni mágové jsou mrtví."
Ach ano, všichni jsou mrtví. To věděla až moc dobře.

A ne abyste mu to prozradili!

Miloval knihovnu po ránu. Jen šustot papírových stránek a on. A skřípání vazeb. Na to nesměl zapomenout. Kráčel uličkou mezi šelestícími regály. Klouby decentně klapaly o kamennou podlahu.
Když najednou. Bum! Zplašený grimoár! Vylétl z police a plácal se divoce po podlaze. Knihovník se na něj vrhl. Však on ho zklidní.
"Oook!"
Zpátky na svůj strom!
Grimoár ho praštil pevnými koženými deskami.
"Eek!"
Zprerážím ti předsádku jako přezrálý banán!
Uf! Konečně jej zkrotil.
Najednou se ozval prudké "Pssst! snažím se tu učit."
Nějaké ranní ptáče se na něj mračilo od studijního pultíku. Asi nováček. Knihovník po něm hodil vzteklý grimoár.

Otrok chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zadrhnul. Vetřelec přiložil prst k ústům a z váčku u pasu vylovil stříbrnou minci. Otrok ji zachytil za letu, prohlédnul si symbol na líci a hbitě ji schoval kdesi v záhybech šatů. Potom pomalu přikývnul a odemknul dveře do komnat svého pána. Cizinec pomalu vstoupil. Jakmile ho pán domu spatřil, zesinal. Muž ale na nic nečekal a bezhlučně přiskočil. Vzduchem se mihla zubatá čepel a zakousla se do krční tepny. Jediné zavíření pláště a vrah se rozplynul. Jediné co po něm zůstalo, byla mince se symbolem lebky věnčené krvavými slzami v kapse otroka.

Damen se probudil s mečem na krku.
„A to jsem doufal, že zrádcové už došli,“ řekl a posadil se. Meč se podle očekávání posunul, aby mu to umožnil. Kdyby ho útočník chtěl mrtvého, mohl ho probodnout kdykoliv předtím.
„Zábavné, že to říkáš zrovna ty,“ řekl druhý mladík a otráveně si odhrnul blonďaté vlasy z očí.
„Laurente. Taky tě rád vidím. No, doufám, že-“
„Psst, ne tak nahlas! Pokud jsi stále na mé straně, přišel jsem v naléhavé záležitosti, která se týká zítřejších Regentových plánů.“
„Žádné postranní úmysly?“
Laurent byl blízko. Jeho ruka našla Damenovu.
„Nějaké možná ano,“ usmál se blonďák.