Nostalgie starého havrana

Večeři nám dlouho nenesli, dali jsme ještě pivko, venku se mezitím zešeřilo. Než jsme došli ke skalám, padla tma.
„Veď mě,“ vsunula s důvěrou svou ruky do mé.
„Musíme vylézt nahoru a jít po hřebeni, měsíc nám to snad trochu osvítí…“
„Tady si neusteleme!“
Jenže luna se zazávojovala. Když jsme se serpentinami a po železných schůdkách vyškrabali nahoru, neviděli jsme ani na krok. Jen tušili sráz nebo propast po obou stranách stezičky z jemného písku.
„Baterku asi nemáš, co?“
„Vybitou. Zujeme se.“
„Cože?“
Chodidla zlehka našlapují, naše čidla, oči, tykadla, necítí-li písek, nedokončí krok.
Tam ve tmě jsme se vedli.