DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Nabídky kolem procházejících šumařů s úsměvem odmítala. Když přece jen spustili, sedla si a poslouchala, než odešli.
Vesnické veselice a tancovačky ji nikdy nelákaly.
Na panské či městské bály ji nikdo nezval.
Koště - velmi pevně a pragmaticky - používala k účelu, k němuž bylo určeno.
Když ji Peregrin samou radostí chtěl protočit po světnici, zamotala se jí nejdřív hlava a pak nohy.
Nikoho by nenapadlo, že čarodějka umí tančit.
Nikdo totiž nezabloudil na lesní palouk u potoka, když při úplňku či novu sbírala bylinky.
A pokud zabloudil, v hospodě potom kumpánům vyprávěl o rusalkách a divoženkách, lákajících pocestné zpěvem a tancem...

Mrakoplaš se znepokojeně zadíval do tmy. Zdálo se mu, že ho něco pozoruje.
"Tam ve tmě něco je," oznámil svým společníkům, ale prohlášení se nesetkalo s žádnou reakcí. Dvoukvítek už dávno spal zabalený do dek a barbar Cohen zíral nepřítomně do ohně.
Mrakoplaše napadlo, že by vstal a trošku se rozhlédl, ale okamžitě ten nápad zavrhl. Mohl by projít kolem jejich tábořiště, a přesvědčit se, že je všechno v pořádku, ale podle Mrakoplaše by to bylo hloupé. Co kdyby v pořádku všechno nebylo?
Barbar Cohen najednou prudce zvedl hlavu a natáhl se po meči. Ze tmy je pozorovaly červené oči.

Noc lepí oči spáčů hustou a lepkavou tmou. Pavučinou spletenou ze snů a strachu.
Jde k oknu a bosé nohy jí pleskají o podlahu. Vyhlíží osamělé hvězdy. Maminka jí vždycky říkávala, že až ty spadnou, splní přání prvnímu, který jim ho zašeptá.
Upře své veliké oči na noční oblohu. Tisíce a tisíce zářících světel. Modrých a bílých a žlutých. Uhasínajících a blyštivých. Živých a usínajících.
Tiché klapnutí dveří. Chápavý povzdech. Ruka položená kolem ramen. Dva páry očí hledící vzhůru.
Dlouhé minuty vlité do časoprostorového ticha.
Tam! Svítivá hvězda zabliká a padá. Tam!
Dvojité zadržení dechu.
Neslyšný šepot.
Pozdravuj prosím maminku.

Rogera se odmala ptali, jaké to je žít jako slepý. Pořád poslouchal dotazy jak to 'tam ve tmě' vypadá. Upřímně? Roger neměl ani ponětí. Otázky tohoto typu mu přišly zkrátka nesmyslné. A co to jsou nějaké barvy, čáry a křivky, Roger netušil. Lidi ho začli štvát.

Zjistilo se, že Roger dokáže vytvářet věci jen tak. Divili se, jak 'tam ve tmě' může vůbec vymyslet přesné tvary a podobně. Ukázalo se, že jak něco má možnost ohmatat, může to následně napodobit, tak vznikla galerie. Nenáviděl ji.

Pak poznal Lenku, a ta mu do světa 'tam ve tmě' mohla přenést úžasné věci.

"I couldn't find you after the wedding. Where have you been?" John asked, sipping his tea.
"Around," Sherlock answered briefly.
I was sitting on a bench. Alone. In the dark.
"All right then," John nodded. "Were you having fun?"
"Of course."
It was so cold out there. And dark. On the outside as well as on the inside.
"That's great," John smiled and Sherlock smiled back. He could see, John doesn't actually believe him. He taught him well.
Sherlock couldn't actually tell him the truth, even though, he wanted to. He knew, it would just hurt too much to bear.

Noc ovládla tábor, i měsíc zůstal schovaný někde za mraky.
Nemůžeš usnout, a tak nasloucháš zvukům z okolí.
Zahoukání nějakého zvířete.
Zakašlání spolubojovníka.
Někdo někde chrápe.
Další zahoukání.
Byl tohle praskot větviček?
Někdo nedaleko projde.
Tiché hlasy, jak se mění hlídka.
A zase zahoukání.
Zapraskání polen, když někdo přiložil do ohně.
Pro změnu cupitání.
Lehký šum, to se zvedá vítr.

Když se vystřídá hlídka a zvuky zvenčí se omezí na zvířata, počasí a chrápání, zní to trochu jako doma. Je možné být daleko, kdesi vprostřed budoucích bitev, a přece se na okamžik cítit dobře a v bezpečí? Víš, že je.

,,Kdy jsme to vlastně začali?" ptala se madame když listovala mezi lekcemi v učebnici.
,,V září," odpovím.
Vysloužím si od madame její typický francouzský pohled.
Začínáme se bavit francouzsky. Hledám ve tmě svojí mysli všechny fráze. Hon, baguette. Je suis un pomme de terre. Je mange les petits enfants avec du fromage.
Nakonec ze sebe vyžblebtnu jen tiché oui a dělám, že jsem celou dobu poslouchala. Madame vypadá opět naší třídou velmi sklíčena. Ale stále si věří, jelikož její další slova jsou: ,,Subjoctif. Ten jsme brali v loni. To si ještě vzpomenete, ne?"
Jo, tam ve tmě to někde je...

Udělej to.
Nedělej to.
Nikdo se to nemusí dozvědět.
Na co si to hraješ?
Stejně to není pro tebe.
Nestojí to za to.
Jsi nula.
Nejsi dost dobrá.
Nikoho nezajímáš.
Prostě to vzdej.

Všechny ty tiché hlásky tam vzadu ve tmě. Objeví se pokaždé a pokaždé mám menší a menší chuť jim vzdorovat a zbaběle chci jen přetáhnout peřinu přes hlavu a být někde jinde. Tiché a lepivé, ovíjejí se kolem mě jako liána a dusí poslední zbytečky odporu. Je vůbec možné se z nich vymanit? Co když mají pravdu. Co když za nic nestojím?
Má cenu vůbec bojovat?

Nevím.

Nálezem svačiny si Edvin s Malachiášem patrně vyplýtvali štěstí na pár dní dopředu, protože i když z četných vraků poskládali vysloveně avantgardní samohyb, benzínu měli sotva na zkušební rozjezd.
Takže zatímco Vortigaunt svou třetí rukou svářel karoserii, Edvin čapl kanystr a vydal se do nedalekého tunelu hledat čerpací stanici. Obklopila jej téměř úplná tma, slyšel zlověstnou ozvěnu vlastních kroků a jen díky upířímu zraku viděl, že tam daleko před ním leží převrácená cisterna a hromada mrtvol.
Některé z nich měly na hlavě přisátého mimozemského parazitického kraba, otočení ventilu je probudilo a Edvin brzy litoval, že to tam nemůže všechno zapálit.

Byl to zvláštní pocit, pohybovat se se zavázanýma očima v místech, kterými každý den procházím. Najednou jsem si všímal úplně jiných věcí než obvykle. Místo ranní oblohy, barevných šmouh jezdících aut a zářivých výloh, jsem mohl slyšet štěbetání ptáků, troubení klaksonů a útržky rozhovorů. Také mé ruce tu narazily na hladký kámen, jinde se dotkly hrubé omítky nebo cítily vanutí větru. Nic jsem neviděl.

Tam ve tmě byly všechny smysly kromě zraku intenzivnější.

Nebyl jsem slepý, můžu říct, že naštěstí, ale vyzkoušel jsem si, jaké je to být slepcem a můžu říct, že to byl opravdu zajímavý a netypický zážitek.

Brandy ležela ve tmě a přemýšlela.
Alžbětu zajímalo, jestli jí nechybí její svět. Brandy si tedy dělala malou inventuru.
Musím být malá, nesmím být vidět a mám míň magie.
Jenže! Je tu legrace.
Mají televizi a supermarkety. Miluju ježdění v nákupním vozíku!
Vymysleli hamburgery. U nás nikoho nenapadlo dát krávu do housky...
Jsou nádherně přesvědčení, že magie neexistuje, což znamená bezvadnou zábavu pro někoho, kdo ji ovládá.
A my, draci, se smějeme rádi. Hlavně někomu.
Brandy vyfoukla plamínek, který rozjasnil temnotu.
Pak je tu Alžběta.
Brandy vzdychla. Nesnášela city!
Nikomu to nepřizná.
Draci jsou nezávislí.
Ale Alžběta je Alžběta!
Její.

Pět kroků tam, deset zpátky... Místnost, kterou zná jen po hmatu.

Jak je tu dlouho? Pět let, možná deset? Paměť mu selhává a tmu už nedokáže rozehnat ani tím nejprimitivnějším zaklínadlem. Poučili se.
Hada lze pomalu zabíjet jen v temnotě. Když vědí, čím ho udržet při životě...

Křísne prostředníčkem o čáru ohně pod kořenem palce, ale jiskřička sotva stačí na připálení cigarety.
Nechají ho tak věčně? Copak se nenajde nic, co by jim ještě mohl nabídnout...? hledí na své stařecké ruce se skvrnami od žíravin a nikotinu, dokud ohnivá čára hoří.

Jak dlouho ještě...? Pět vteřin, možná deset?

Zase zhasla.

Tma.
Tma a průvan.
Hučení větráků už ani nevnímáš.
Klopýtáš ve své bublině světla. Kahan tiše syčí.
Za krk ti kape voda. KAP. Kap.
Čvachtavé kroky v kluzkém blátě.
Pospícháš.
Stěny štoly se svírají jako hladové čelisti.
Nad hlavou tuny kamení.
Skloň hlavu! Strop je tu nízko!
Výdřeva z kolejnic tiše drnčí ozvěnou
dunění vzdálené DETONACE: na čelbě se střílí.
Plamínek karbidky se tiše chvěje.
Blíží se skřípání vozíku:
RYCHLE se vmáčkni do skály nebo tě vezme s sebou!
Zarezlá kolečka rachotí tmou.

Den za dnem, noc za nocí
fáráme do chřtánu Svornosti.
Armáda mužů určených
k likvidaci.

Zdař bůh!

Tma. Oči změněné na kočičí. Náznak srsti.
„Jak mě našli?“
Noc. Mraky na obloze. Vůně hlíny, tráva pod koleny. Bušící srdce. Hlasy mužů. Pevně sevřená hůlka. Dva pronásledovatelé zády k ní.
Nebála se. Záblesk. Dvě rány.
Běh. Píchání v boku. Potemnělé domy. Zhasínala mudlovská světla. Tma byla přítelem.
Deset rozsvícených hůlek.
Přitiskla se ke zdi. Hůlkou škrtala o omítku.
Někdo chytil její pravou ruku a zatáhl ji do průchodu. Děs. Tma pro kočičí oči. Nekřičela. Sekla po útočníkovi levačkou. Drápy ťaly do kůže. Krev. Ticho. Zkroutil ji pod sebe.
„Pšš!“
Bušení srdce. Kroky pronásledovatelů. Nedýchala, dokud se neztratily.
„Minerva McGonagallová?“