Krása jako životní úděl

Darina – další z mých spolubydlících – byla krásná v konvenčním slova smyslu. Právě její vzhled mne zaujal, když jsme jednaly o podnájmu. Věnovala jeho údržbě a zdokonalování takřka každou volnou chvilku.
Jsem spíše nočním tvorem, ale kvůli ní jsem změnila své zvyky, abych mohla pozorovat její mnohahodinový ranní rituál. Kupodivu se o svá tajemství ochotně dělila a s radostí mi vysvětlovala smysl jednotlivých úkonů i cviků.
Prvotní instinkt mi velel pohrdat Darinou pro její povrchnost. Ale potom jsem pochopila, že sama sebe vnímá jako umělecké dílo, jako příběh, který je povinna světu vyprávět. Tomu jsem rozuměla. Rozešly jsme se v dobrém.