Ocelova rakev

Truchlili a truchlili.
Do kovových platů mne oděli.
Pak mne deset metru pod zem pohřbili.
A jak u toho plakali!
Ten plac sílil, střídal jej vyděšený jekot,
Zvlášť když jsem se bránil, snažil se dostat ven o překot.
Zaháněli mě křižem, ale já mel stále stejnou žízeň.
Větvičky a kůly do mne bodali, česnekem by mě zahnali,
ale to se přece neděla. Nepoznáváš snad svého manžela?
A tak přes mé protesty, díru hlínou zanesli.
A snad jako hloupý žert, (ať je všechny spere čert),
tak ty všechny květiny byly rudě zbarveny.
Teď když jsem upírem, těžko se už dostanu ven.