První a poslední krůčky velikána vedou přes balkón

Když nás přítel Luther zase jednou poctil svojí návštěvou, nepřivezl s sebou jednoho, ale rovnou tři sviště. Jeho žena Alberta chuděra měla co dělat, aby jim zabránila během našeho společnýho kázání rozmontovat kostelní lavice.
Po mši jsem ho jako obvykle pozval na lahvinku. Neodmítl.
„Tak co, brachu? Slyšel jsem, že Annie je v Evropě.“
„Jo. Už pátým rokem.“
„Někdy naše sny při střetu s realitou neobstojí, že?“
„Souhlasím. Ty máš nějakej sen?“
„Jeden. Že syny posílám na univerzitu.“
„Hlavně, aby se toho vůbec dožili,“ poznamenal jsem s pohledem upřeným na balkón radnice, kde si Martin s Alfrédem hráli na ostřelovače.