DMD č. 29. pro 29. 4. 2016. Téma: Emancipace

Toho dne se oba pánové tvářili potměšile. Jako by měli připravený trik století a ne jenom pár kouzel.
"Založíme školu!" prohlásil Godric.
"Ale ne ledajakou," přidal se Salazar.
"Bude to škola pro stejně nadané, jako jsme my čtyři," dokončil Godric myšlenku.
"To je báječné!" vypískla Helga.
"Skvělý nápad. Kdy začneme?" přidala se Rowena.
Godric se Salazarem na sebe podívali.
"No víš..." začal Godric.
"Řekli jsme, že ji založíme MY. Je to záležitost pro nás muže. S vámi, dámy, jsme nepočítali," vysvětloval Salazar.
Poté co Salazar s Godricem půl dne zvraceli slimáky, usoudili, že k tomu možná holky asi přizvou taky.

Šest let.
Právě tak dlouho to bylo, co jeho život začal dávat smysl.
Vyžadovala od něj mnoho.
Donutila ho, aby se kontroloval.
Ukázala mu rozkoš, o jaké ani nesnil.
Dala mu lásku - takovou, kterou uměl přijmout.
Pomohla mu, aby pochopil sám sebe.
Naučila ho všechno, co znal.
A teď byl konec.
Konec pro ně dva.
Začátek pro něj?
Doteď se podvoloval.
Nastal čas převzít otěže.
Své tělo měl pod kontrolou.
Jaké bude ovládat někoho jiného?
Snášet bolest bylo očistné.
Způsobit, že se promění v extázi, bude božské.
S hlubokým nádechem se ve svých jednadvaceti bývalý submisiv začal učit být dominantní.

"Musíš poznat moji krásku!"
"Ty máš zase někoho nového?! Co se stalo se Sarah?"
"Studuje v Americe."
"A Greta?"
"Nemá čas, trénuje hipogryfy na závody."
"Mary?"
"Pche! Mary má mudlovské kurzy sebeobrany, učí se finsky a studuje na odeklínačku."
"Vybíráš si moc emancipovaný holky, to je ten problém."
"S tím je konec, tahle je pro mě jako stvořená."
James dostal záchvat smíchu, když mu Sirius hrdě předvedl nablýskanou motorku.
"To je moje holka! Udělá, co mi na očích vidí!"
Že to není tak úplně pravda, zjistili, když po půl hodině letu začala motorka metat vzdušná salta a málem je vyklopila.

-Čím je to väčší katolík, tým viac ma nenávidí.
-Nečudo, si mohamedán.
-Ja nikomu neubližujem.
-Cirkev ťa neovláda, prekáža im to.
-Táto cirkev je banda mocichtivých klamárov.
-Vaša nie je?
-Nie. Neprikazujú nenávisť.
-Nič s tým nespravíme. Naše myšlienky nie sú zakotvené v žiadnych prastarých spisoch ako tie ich.
-O jednom by som vedel.
-Čo máš na mysli?
-De Tribus Impostoribus. O troch podvodníkoch.
-Ááá! To nie!
-Prečo sa toho všetci bojíte ako diabla?
-To je spis zla! Ak to u nás nájdu, umučia nás!
-Ukážeme im len vybraný úryvok, na prastarom papieri.
-Dobre, skúsime to zohnať.
-Kde?
Pokračovanie čoskoro.

Kráčeli ulicemi Vídně a stejně jako všichni vzdělaní lidé hovořili o římském právu. Kdyby je někdo míjel, nevěděli by o tom.
V salónu čekala Beatrix, oděná v oceli. Zorničky se jí rozšířily, když kromě Anety spatřila i Alexandra. „To nemyslíš vážně!“ Povstala z pohovky jako anděl pomsty a úsečně vyzvala bratra k rozhovoru.
Oba zůstali, zatímco Beatrix byla tažena ze dveří. Hádali se krátce a nesmírně tiše, asi jako zrnka prachu mezi knihovními policemi. Pak se Wilhelm vrátil.
„Co se stalo?“
Pousmál se, smutně a unaveně. „Sestra se emancipovala. Ostatně soudím, že již bylo na čase.“
Toho večera zůstali sami.

"Dal jsem vám jasný rozkaz," prohlásil s tvrdým výrazem na vrásčitém obličeji generál O'Neill, "máte okamžitě vyklidit Hefaistos a zničit loděnice termojadernou bombou."
"Při vší úctě pane, ale Hefaistos je teď nezávislá planeta, rozkazy nám nedáváte," namítl Tomas, ve tváři neméně tvrdý pohled.
"Je vám jasné, co si myslím o takovémto chování?"
Tomas se uvolnil, ale navenek nedal nic znát: "Ano, generále."
O'Neill vstal, přešel k velkému oknu.
"U Komise vám to tak snadno neprojde. Nemůžu vás před nimi chránit. Nebudu vás moct ochránit před nikým."
"Vážím si vaší starosti, pane, ale vyhlásili jsme přece nezávislost. Musíme se ochránit sami."

Liška se slastně protáhla a zavrtala se do peřin. Dneska vstávat nemusí.
Stejně jako včera a předevčírem.
Má svůj klid. Napořád.
Ta pitomá, špinavá válka konečně skončila a ona se nemusí potulovat tou pitomou, špinavou krajinou a doufat, že ji nezabijí pitomí, špinaví nepřátelé.
Ne, má volno. Už navždy.
Postel a plnou penzi... a panáčka na pobavení.
Tak proč cítí takovou prázdnotu?
O dva měsíce později to bylo ještě horší.
O dva měsíce a jeden den později už bylo všechno jinak. Podepsala desetiletý kontrakt a táhla se pitomou, špinavou krajinou spolu s hordou pitomých, špinavých spolubojovníků.
Překvapivě se cítila svobodná.

Říkali jim, že nejsou dost dobří na takovou práci. Říkali jim, že nedokážou zvládnout tak složitou věc. Říkali jim, že se hodí jen na podřadné úkoly. Ale byli neodbytní a rozhodli se, že všem dokážou, že se v nich mýlili. Začali se učit létat. Byli dobří. Tak dobří, že netrvalo dlouho a vznikla první čistě černošská letka. Ještě pořád jim ale málokdo věřil, než začali sestřelovat německé stíhačky, a to ve velkých počtech. Jejich Mustangy s červenými ocasy byly postrach jak ve vzduchu, tak i na zemi. Dokázali, že na to mají. Že se bílým vyrovnají. Ba je i překonají.

„Nejsem jejich majetek,“ syčela podrážděně.
„Pořád tu pro ně musím být! Slyšeli někdy o syndromu vyhoření?!“
Byla vyčerpaná. Nemohla ani proplakat noc: I během té ji někdo stále volal.
„Mám nárok odejít,“ říkala si, „mám stejná práva jako... Jako kterákoli jiná entita! Vždyť já tu nikdy nejsem pro sebe! Budu samostatnější, budu se řídit sebou, nebudu...“ Ani to nedořekla a volali ji.
Bohové se sháněli po vhodných darech. Činili tak značně lidsky po vzoru tetičky, která ochotně předá dál nejohavnější nejzaprášenější amforu. Divili se, že se přihlásila ona.
Šťastně se stulila na samém dně skříňky. Konečně měla na chvíli klid.

Její paní nemohla otěhotnět.
Už nebyla nejmladší, a pán také ne.
Použila ji jako "sekundantku".
Na její názor se nikdo neptal.
Ale teď se ho dozvědí.
Oni oba.
Těhotná služebná by měla být víc než neplodná paní.
Nosí přece pod srdcem pánovu budoucnost... jejich budoucnost.
Ani peklo si nezadá s hněvem žárlivé, rozbolavělé ženy.
Služebná útěkem zachraňuje... co?
Vlastní důstojnost? Tu už dávno nemá.
Svůj život? K čemu ten by byl?
Život dítěte...
Ten, který vidí všechno, ji chápe.
Dává jí zaslíbení - stejné, jaké slyšeli ti, kteří nad ní měli moc.
Na Jeho pobídku se pokorně vrací ke své paní.