Městečko Phoenix

Zatímco Phoenix znovu povstával z popela a jako bájný pták roztahoval křídla, aby pod ně schoval všechny budoucí padouchy a hrdiny, Annie na předměstí Liverpoolu v horečkách bojovala se zápalem mozkových blan. Svůj boj prohrála navzdory lékařské péči i provedeným kouzlům.
Zatímco mladá Eileen v londýnské nemocnici přiváděla na svět svého prvního a jediného syna, jehož životní pouť měla navždy změnit kouzelnický svět, Rino podepsal dopis na rozloučenou a poprvé stiskl v ruce zbraň. Svůj boj vzdal navzdory vědomí nesmazatelného hříchu.
Když o patnáct let později smrtelně krvácela na koberci obývacího pokoje, myslela na své rodiče víc než kdy dřív.

Když jeho prababička Annie poznala Rina, zlomené srdce vysloužilé akrobatky slepila dohromady víra začínajícího reverenda.
Když jeho babička Eileen poprvé spatřila Tobiase, v chladném nitru zasmušilé dívky rozdmýchal plamen mladík s cigaretou.
Když jeho matka Hermiona poprvé uviděla Severuse, považovala ho za nejprotivnějšího chlapa pod sluncem.
Když je osud po dvaadvaceti letech znovu svedl dohromady, střepy minulosti z duše osamělé lékařky vytáhl zabiják ve službách kontrarozvědky.
Henry měl v sobě sílu všech svých předků a na bedrech tíhu jejich vin.
Poslední záběr jeho života se odehrál v zahradě plné motýlů, voněl cigaretovým kouřem a střelným prachem.
Bylo mu 117 let.

Nejdřív svůdně šeptal: Na růžích ti ustelu.
Co dostalas do vínku, skončilo v popelu.
Pak trny růží darovaných učil tě strachu.
Co dostalas věnem, teď pohřbeno v prachu.
Dům otce tvého lehl popelem.
Kvůli tobě opustil své ovečky.
Skrývat se v chatrči jest ti údělem,
když chytila ses do léčky.
Košili měl od šmíru, kalhoty od popela.
Srdce tvé utopil v láhvi vína.
Dal ti, oč ses nikdy neprosila.
Žal a bídu a bolest a syna.
Teď pláčeš, slzy horké a dusivé jak popel.
Tvůj život zoufalý jak vykřičený hotel.
Otce voláš, marně matku svou,
když kapky krve letí tmou.

Ze sladkého spánku je vytrhl zvuk rozražené okenice.
Oba upřeli zrak na ženu, která jim poněkud neurvale vlétla do ložnice.
Rino seděl na posteli jako přibitý. Annie těkala očima mezi otevřeným oknem a tou ženštinou a přemýšlela, jestli opravdu procitla.
„Dobré ráno přeji, děťátka. Šálek čaje by nebyl?“
„Samozřejmě,“ vylomil ze staženého hrdla Rino, načež vstal a odešel připravit snídani.
„My se ještě neznáme. Já jsem Salma, Rinova matka. Těší mě.“
Tchýně natáhla pravici obtěžkanou podivnými prsteny a spoře se usmála.
„Mimochodem, můžete se vrátit domů.“
„Cože?“
„Šerifové Phoenixu házeli trumfy na stůl dost dlouho. Teď byla řada na mně.“

V osudný okamžik většina obyvatel městečka tvrdě spala.
Když požár zachvátil jejich příbytky, neměli nejmenší šanci na únik.
5. listopadu 1945 vteřinu po půlnoci vyšlehly po celé obci stovky mohutných ohňů.
Plameny vysoké desítky stop plály do hvězdnaté noci, mlsně olizovaly ohrady s dobytkem i sýpky, pohlcovaly měšťanské domy i nuzné chalupy, nenasytně stravovaly všechno bez rozdílu, až nakonec nezbylo nic.
Za chladného šedavého rozbřesku stáli uprostřed náměstí plného popela šerifova Betty s manželem a syny, hospodský Tom se ženou a kovář Rudy.
Dívali se na tu spoušť a nechápali, jak je možné, že právě jich se oheň ani nedotkl.

Čím lépe znal svět kouzel, tím žíznivěji listoval v Bibli.
Čím blíž byl magii, tím intenzivněji hledal Boha.
Čím mocnější čaroděj se z něj stával, tím častěji se modlil.
Až nadešel den, kdy si uvědomil, že oč lepším je kouzelníkem, o to horším je člověkem.
Kouzla, která se naučil, mu propůjčila pocit nezranitelnosti.
Síla, kterou probudil, ovládla jeho smysly.
Moc, kterou nabyl, otupila vědomí smrtelnosti.
Co prostým životem ve Phoenixu držel na uzdě, se v nově objeveném světě utrhlo ze řetězu.
„Už pro vás nemůžu dál pracovat, Albusi.“
„Já vím, chlapče. A jsem ten poslední, kdo by tě tu držel.“

Když se sedláci sešli v saloonu, aby zapili úmrtí Svraštělýho Steva, panáky kořalky jezdily po barovým pultu jako splašený drožky. Ve tři ráno už tahle pijatyka nebavila ani hospodskýho, kterej obvykle za solidní tržbu obětoval i manželský radosti.
„Pánové, končíme!“ zavelel a pleskl Pidlovokýho Pipa mokrým hadrem. „Zaplatit a domů!“
Pip kývl a vysypal na pult hromadu starýho železa.
„Meče z doby kolonizace! Vykopal jsem je na poli!“
„Spletl sis mě se zastavárnou? Tady se platí v dolarech!“
„A co mám teda dělat?“
„Vím já? Odnes to do kovárny, ať ti z toho Rudy něco vyrobí. A teď ty dolary.“

Když bylo Eileen šest, ráda sedávala na kuchyňské lince a pozorovala nadýchané obláčky páry stoupající z kotlíku.
Když minul její jedenáctý rok, do chalupy vletěl výr nesoucí dopis se znakem Bradavic. Annie se rozpačitě usmívala, zatímco Rino skrýval dojetí v zástěře umouněné od přísad do lektvarů.
Když jí na Příčné k patnáctým narozeninám koupili tu obyčejně vyhlížející učebnici, netušili, jak důležitou roli sehraje.
Učebnice lektvarů pro pokročilé se stala jakýmsi deníčkem, kam zaznamenávala všechno, na co přišla.
Dá se říct, že sedm osmin tajuplných poznámek patřilo Eileen.
Hermiona správně usuzovala na ženský rukopis, když si tu ohmatanou Harryho knihu prohlédla.

Annie fascinovaně sledovala, jak manžel pilně pracuje. Nemohla uvěřit, že člověk, který před jejíma očima čile kmitá u kuchyňské linky, je tentýž muž, který jí před lety učaroval svým rétorickým uměním, intelektem a roztomilou nemotorností. Když ho poprvé viděla vzít do ruky vařečku, právem očekávala katastrofu. Spálenou rajskou cítila ještě týden. Kdykoli potřebovala pomoct u plotny, obracela se raději na kohokoli jiného. Po několika měsících usilovného tréninku a studování příruček však působil dojmem, že se s talentem pro přípravu lektvarů narodil.
„Tati? Můžu se podívat zblízka?“ zeptala se Eileen a tatínek ji vysadil ke sporáku, aby jí ukázal učebnicový Kostirost.

Annie před Brumbála postavila šálek čaje a talířek s jakýmsi nadýchaným bochánkem. Brumbál se nikterak nežinýroval a okamžitě ochutnal.
„Chtěla jsem se zeptat... co přesně pro vás bude manžel dělat?“
„Nebe v hubě,“ prohlásil Brumbál přes sousto, které mu zaplňovalo ústa.
„Prosím?“
„To, co jste upekla. Božská mana.“
„To je mazanec. Recept bývalé tchýně... Co pro vás Rino bude dělat? Nejde o nějakou kulišárnu, že ne?“
„Ale vůbec ne! Jmenoval jsem ho výhradním dodavatelem lektvarů pro naši ošetřovnu.“
„Pro ošetřovnu? To myslíte vážně? Jeho poslední protihorečnatý dryák jsem použila na zaspárování chalupy. Je teda pravda, že od té doby nezatéká.“