Tichý, pokorného srdce

Živí nechť se voní, mrtví mohou smrdět, napadlo jej, když ze sebe střepával hlínu.
Hlad neměl, žízeň necítil, a to si dole poležel týden.
Ani na záchod se mu nechtělo.
„Ty vypadáš,“ hartusila žena.
Oholila, vykoupala, navoněla, najíst dala.
„Vítej zpět,“ řekl děd, „a do dna!“
Ukládal opilé do postele, protože – ač prolil hrdlem půldruha korbele – zůstal střízliv.
„Co tady strašíš?“ zlobila se teta, když přistihla u knihy, „hybaj do práce!“
Nabytý čas se zaplnil.
Koňské dávky kolínské, večer plný talíř, aby neurazil, v noci pitky, ještě do sedmý nohy, zeťáku!
Za týden vzal krumpáč a šel se zakopat zpátky.