DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Rozlehlým prostorem se linul jemný sypavý zvuk. Police se táhly do nedohledna všemy směry, zaplněny přesýpacími hodinami. Poklidnou atmosféru doplňoval pravidelný klapavý zvuk. To se vysoká, vyzáblá postava procházela síní a sbírala hodiny, jejichž čas už téměř vypršel.

Když Smrť dokončil obhlídku, vydal se na Zeměplochu jako obvykle sbírat duše.

Poslední hodiny ho dnes zavedly na malý městský dvorek, kde si běžně hrály děti.

„HMM,“ kostlivec se neubránil překvapení.
„Ale... já myslel, že když jsem neumřel jednou, neumřu už vůbec!“
„DO NEDÁVNA JSEM BYL TÉHOŽ NÁZORU,“ prohodil Smrť a prohlédl si zombie, postávající zmateně nad svým tělem, odděleným od hlavy.

Poutnická hůl dopadla.
Znova a znova.
Bodala hrotem opáleným v ohni.

Tlející maso opadávalo.
Skeletoni chrastili kostmi.
Orezlé zbraně padaly na zem.

"Díky bratře Jene," křičel mnich, "Díky Bože!"

Okamžik postál.
Namočil špičku hole do svěcené vody.
Vykročil.

Větší díl práce ho čekal.
Nejtemnější háj hvozdu.
Kruh nemrtvých.

Rozrazil ho jako povodeň.
Chrlil modlitby jako kletby.

A pak nastalo ticho.
Nemrtví byli zničeni.
Uprostřed kostí vzlykala dívka.

Klečela s tváří v dlaních.
Ó Bože!
Snad se i modlila...

Pomohl jí vstát.
A...
Zkameněl.

Potrhané hadříky sklouzly.

"Bratře..."
"...oni mi slouží, ale ty..."
"...ty mě budeš milovat!"

Nezaváhal.
Miloval.
Jen ji.

Hadi patřili k poušti.
Byl div, že s nimi nikdy neměli problémy.
Jeden z těch zázraků, které je ani nenapadlo oceňovat.
Dokud se od nich jejich neviditelná ochrana nevzdálila.
Z reptání a pohoršení se stalo úpění o holý život.
Pokolikáté už?
A On slyšel. Vždycky slyšel.
Bronzová socha znamenala naději.
Stačilo jen zvednout ve víře oči.
Kdo pohlédne, bude žít.
A přesto bylo dost těch, kteří svou šanci promarnili.
Poušť zůstala posetá izraelskými mohylami.

Svět úpí o život a On slyší i dnes.
Kříž dává stejnou volbu.
Život za pohled víry.
Smrt pro ty, jejichž oči zůstanou upnuté k zemi.

Podával se čaj o páté, k čaji pravé lutonské sušenky a mléko.
Hraběnka Brown se naklonila ke komořímu, a pokynula rukou, obtěžkanou zlatými prsteny.
Pak zavelela:„ Dnes mám narozeniny, všichni se musí bavit! Pozvěte je do salonu.“
„Všechny?“, ověřoval si komoří.
„Všichni se musí bavit!“, potvrdila hraběnka,„vy, kuchařka, kuchtička, vozka, lokajové, komorná, sekretářka i zahradník.“
„Ale hraběnko, vaše sekretářka byla dnes záhadně zavražděna,“ namítal komoří.
„Nevadí, přeneste ji sem, ať je tu s námi. Neusnula jenom?“
-„Neusnula, zesnula.“
-„Nevadí, přesto může na čaj o páté jako pravá dáma.“

Když pak dorazil inspektor Křepelka vyšetřit vraždu sekretářky, také dostal čaj.

Jako každého vás zpočátku žene touha po tom uniknout smrti. Touha stará jako lidstvo samo, jako život sám. Strach ze zapomnění, strach z bolesti (ani jedno přímo nesouvisí se smrtí, to se ale člověk obvykle dozví až příliš pozdě). A když už jste pak živí a mrtví dost dlouho, přijdete i na jiné výhody. Mrtví neplatí daně, mrtví neplatí za popelnice, mrtvému nepošlete fakturu, mrtvého nemůžete přimět jít za plné vstupné do kina na hranou Krásku a zvíře! Všeobecně se ale doporučuje platit alespoň něco. Neplatiči mají totiž i v nadhrobí pořádně špatnou pověst.
Zdraví Váš Finanční úřad
(sledujeme vás!)

Smrť človeka ovplyvní obe strany – aj tú mŕtvu, a tú živú. Je tu však jedna vec, ktorú mŕtvi môžu, ale živí musia.

Pohnúť sa ďalej.

Viem, môže to byť ťažké, ale smrťou sa predsa život nekončí. Po smrti určite ľudstvo čaká niečo iné, posmrtný život, či hnitie v pekle? Všetko sú to cesty, ale človek – teda už mŕtvy sa nimi musí rozhodnúť ísť.

Pre tých živých to býva viackrát ťažšie, nie všetci sa dokážu cez smrť blízkeho človeka tak rýchlo preniesť – ale musia sa. Predsa, ich život nezastal, musia pokračovať, musia sa pohnúť ďalej a musia s tým ihneď začať.

"Telegram pro vás, pane," oznámil Saturnin a podal mi obálku
Otevřel jsem ji a přečetl si vzkaz. Saturnin si bezpochyby všiml zblednutí mé tváře, protože mi věnoval tázavý pohled.
"Teta Kateřina nás zve na čtrnáctidenní dovolenou se svým novým manželem," vysvětlil jsem mu. "Účast je povinná. Omlouvá jedině smrt."
Saturnina však zdrcující novina podle všeho nevyvedla z míry. "Možná nastala vhodná chvíle pro návrat k plánování naší dočasně odložené polární expedice."
Náhle jsem skutečně pocítil touhu po dobrodružství. Tváří v tvář dvěma týdnům s tetou Kateřinou a jejím manželem se smrt umrznutím či sežrání ledním medvědem jevily mnohem méně děsivé.

„Jedná se o formulář C32–“
„Formulář C32 podává pouze osoba jiná než vlastník nemovitosti.“
„To já jsem, takže–“
„Osoba jiná než vlastník nemovitosti podává formulář C32 jen s výslovným souhlasem vlastníka nemovitosti, žádost 41.“
„Nemám souhlas vlastníka–“
„Soudní příkazy k souhlasu z přísl. dův. řeší oddělení 2. Zavíráme.“
„Nechci příkaz, chci vědět, jestli mám podat formulář C32–“
„Máte souhlas vlastníka?“
„Nemám souhlas, protože můj pradědeček zemřel. Můžou podle vás mrtví podávat formuláře?!“
„Náboženské otázky řeší okénko 7.“

*
„Mrtví můžou, živí musí! Haf!“ významně na ně štěkl muž oděný v tunice z formulářů C32.
„Římani. Římani jsou blázni,“ pokrčil Obelix rameny.

Když chcete napsat dokonalou povídku, potřebujete k tomu pár základních bodů. Poměrně důležité je vytvořit smysluplnou zápletku, protože kromě životopisů to potřebuje každá kniha. Dalším důležitých kritériem jsou správné postavy. Nesmí být ani moc chytré, ani moc blbé a není ani ideální, pokud se chová přesně jako autor, pokud se tedy nejedná o autobiografickou povídku. A pak to chce i trochu uvěřitelnosti. Živé postavy musí mít nějaké povolání. Tady už záleží, o čem má povídka vyprávět, podle toho si autor vybere. Mrtvé postavy povolání mít mohou, ale většinou bohatě stačí, když existují, to je pro ně povolání samo o sobě.

"POKUD JSTE ŽIVÍ, TOHLE MUSÍTE VIDĚT!" hlásala cedule. Menším roztřeseným písmem tam pak bylo dopsáno: "Mrtví jsou také vítáni a získají 30 % slevu."
Klačský turista Hasahn neodolal a vešel dovnitř.

Představení skončilo, principál odešel a půlka diváků také.
"Ten pejsek byl celkem šikovný, ale že by mi to stálo za tolar?" zamumlal Hasahn do prázdného sálu.
"Pche, já ti dám celkem šikovný, ty jeden pískožroute!" ozvalo se.
Turista se zmateně rozhlédl a pak upřel pohled na malého pejska.
"Haf," řekl pejsek a odběhl do zákulisí.

Turista vyšel ze dveří a zamžoural do průvodce: "Tak snad mě aspoň ten Stínov nezklame."

Hrošice vyhlásila na víkend povinnou práci na valu - plení, sázení, stříhání.
“Nemůžu přijít,” omluvila se Koljuška, “dělám SOČku.”
“Na tu máš ještě tři roky.”
“Doma chceme slavit moje narozeniny,” zkusila to Snílka.
“Zapomeň!” okřikla ji Hrošice. “Nejlepší oslava je v potu a hlíně.” Prstem pohrozila ostatním: “Všichni půjdete, hajzlové!”
“Co když zaspím?” zeptala se Houba. Hrošice ji sežehla pohledem.
“Nemám odvoz,” řekl Tušalaj.
“Tak půjdeš pěšky!”
“Ale já se musim učit na čtvrtletku z matiky,” namítl Žabák.
“A dost smažky!” rozlítila se Hrošice. “Omlouvá pouze smrt, a to jen v některých případech!”
Broučka zašilhala po Lžičce a její ostré lžičce.

Umřít.

Pochválit hnusnej oběd. Mít rád všechny děti, pořád. Vstávat. Chodit spát. Jíst. Pít. Pít moc. Jíst prášky na hlavu. Vyměšovat a omlouvat se.

Pořád s někym volat. S nikym nevolat, když se držíš volantu. Volat o pomoc. Nevolat o pomoc, když si ji nezasloužíš. Otevřít skleněný dveře, než jima projdeš.

Nakupovat. Šetřit. Platit za blbost. Nezaprodat se.

Bejt hrdej a skromnej. Usmívat se. Smát se vtipům. Neposmívat se.

Poslouchat rodiče. Neposlouchat rodiče, když se baví o věcech, kterejm nerozumíš. Vystudovat a pak s tim vystupovat. Bydlet. Bydlet někde. Bydlet někde, kde je správný bydlet.

Zabít (se).

Muset JE relativní.

O pár týdnů později se vypravili na procházku k schönbrunnskému paláci. Krása střídala nádheru. Závoj vlečku.
„Už jste přemýšleli o tom, jak to malé pojmenujete?“ zeptala se hraběnka, zavěšená do Alexandra.
„Chlapce by chtěli pojmenovat po mně,“ odvětil a proti vlastní nejlepší vůli se zapýřil. „Pro děvče snad Alžběta.“
Na okamžik ztuhla. Všiml si.
„Osobně neholduji pojmenovávání novorozeňat po mrtvých sourozencích. Ale jistě můžete argumentovat tím, že mrtví už jména nepotřebují.“
V doslechu byly jen okrasné keře a stromy. Přesto se hraběnčina slova nesla němou ozvěnou až k uším všech, kteří o ně stáli. O některých věcech se zkrátka nemlčí.

Již z dálky jsem v šeřícím se večeru viděl pahorek; na něm kůl a kolo a pod ním postava. Všiml si mne brzy, věnoval mi dlouhý pohled, zkoumavý, káravý, vědoucí, vše dohromady a přitom v něm nebylo ani jedno.
Seděli jsme vedle sebe, dávní druhové, zhrzení milenci, sokové v lásce... nic z toho nezbylo. Jen dva poutníci, kteří nezamhouřili oka.
Oba jsme znali tu pověru. Poslední popravený nebude spát, dokud ho nenahradí další. Jeho poslední noc. Má první. Symbolické gesto. Alespoň jednou, než nás přemůže vyčerpání.
Ráno vstal brzy.
Zachraptěl jsem: "Valdemare."
Otočil se. "Hynku."
Jeho poslední pohled patřil lebce.

"Hej, Jamesi, kde to vázne?! Seš dva panáky pozadu! Pohni!"

James se zpoceným čelem opíral o studené kameny a marně přemýšlel, kam pošle další dávku krocana a brandy. A proč se hrad tak houpe. A proč nemá botu.

"Jamesi? To myslíš vážně? I Peter už toho do sebe dostal víc než ty! A Nick... no, Nick aspoň zpívá, když už nehraje s námi. Ale ty hraješ. Musíš hrát! Peter se Siriusem jsou pět kousků před námi. No táák!"

Houp... houpy houp... a je tu zas, krocan! Ještě, že je Lily na Vánoce doma. Lily... ta by věděla, kde nechal botu.