Pianissimo

David Bartoloměje děsil.
Vždy měl čerstvě vyžehlenou školní uniformu. Ve sboru nechával své prsty tančit po klaviatuře, aniž by hleděl na noty. Vyvolával v Bartolomějovi nové, strašidelné pocity.
Děsil ho, když se s Bartolomějem na sboru náhodou bavil. Děsil ho, když se smál Bartolomějovým vtipům.
Děsil ho, když spolu jednou v učebně po zkoušce zůstali sami, děsil ho, když si to odpoledne povídali, děsil ho, když se Bartolomějovi všechna hrůza nahrnula do krku a donutila ho Davida políbit.
Děsilo ho, že se to stalo.
Naštěstí vzápětí zjistil, že oba místo slov hrají jako piano.
Jediní dva svědci o tom nepromluví.