Po špičkách kradu se stíny kapradin,
temnícím se olšovím, šerem teskných vrb,
po špičkách kradu se, ať neprozradím
přítomnost svou, když nad lesem luny srp.
Neradno toulat se nočním hvozdem,
jezinky pokoušet, kdejaké pochvisty
a já nešťastný, únavou zmožen,
přidlouho zdříml jsem si u cesty.
Soumrak stihl mě v tom panství divém,
sluníčka už jen kousek u obzoru.
I vybral jsem se domů přes bor křížem,
ať co nejdřív nechám za zády horu.
Jako kaše zhoustne tma zaráz,
tu zaslechnu ještě vlčí vytí.
Po zádech rozběh se mi mráz,
rychle na strom, již není zbytí,
tuhle noc přečkat musím v koruně.
Vyhlédnu z větvoví ven, palouk tam,
měsícem kropenatý skvě se neklidně.
Tu zamžourám, promnu si oči. Je to klam?
Ne. Přibíhají na něj popelavé šmouhy.
Zježené kožichy, pometla ocasů,
zub jak čepel dýky a k ní jazyk dlouhý.
Z pohledu na ně div se netřesu,
je jich celý šik, co v kruzích usedá.
Tu do ticha zazní těžké dusání,
v kůžích a o holi s bičem vyleze šereda
a oni mordy před ním uklání.
„Zdrávas chlupáči, stádečko mé!
Byli jste svědomití? Račte hned pravit.
Nechť vlčí sněm tímto započne!“
A vlk vlku slovo předává, hotový čarovid,
až líbit počíná se mi tohle procesí.
Hroty uší stříhají, způsobně tlapy zvedají,
Pán jejich hladí si z plevele vousy.
Pak napřáhne hůl a ukazuje po kraji:
„Ty běž udávit srnu u studánky,
ty zchromlého jelena poblíž jam.
Ty vyžiješ ze zajíců sháňky,
tobě zaběhlou ovci jednu dám.
Tamti ať najdou žebračku po smrti,
a tihle číhají na krčmáře,
co pití lidem druhým rokem křtí.“
Takhle rad radem jim káže.
Roznítí se tuhle vlci, po krvi baže, to běsi vrčí:
„A ještě z kováče dětí hodokvas!“
Práskne bič jak za bouře, až sám hlavu skrčím.
„Ne! Na ty nesáhne nižádný z vás!
Jinak více nebudu jej chránit před lovci.
Přes hranice poženou tě s vidlema.“
Zkrotnou dravci, rozbíhají se tiše do noci.
pouze jeden zůstal, pajdavá šelma,
na křivé noze klopýt, lehá na zem.
„Pastýři, pastýři, co zbylo mě?“
Tu oko jiskrné bodne přímo sem.
„Ten, co sedí na stromě.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit