Podivuhodný případ chlapce co mluvil jako piano

BARTOLOMĚJ a DAVID, usazení na zemi, vedle trosek piána.
BARTOLOMĚJ: Je mi líto, že jsem ti dal tu pusu. Promiň. Beze mě by se to nikdy nestalo. A chápu, že nechceš- že nejseš- že nemáš- (vzlyk)
DAVID: Bartoloměji--
BARTOLOMĚJ: Prostě se mi líbíš a já z toho měl strach a najednou jsem se neovládl--
DAVID: (konejšivě, ale rázně) Neutápěj se v tom tolik. Dobře to dopadlo.
BARTOLOMĚJ: V rámci mezí...
DAVID: Popravdě jsem si myslel, že ses tak stáhl, protože ta pusa byla tak hrozná.
BARTOLOMĚJ: (červená se) B-blbost!
DAVID: V tom případě bych, Bartoloměji, chtěl, abys byl můj kluk.

David byl ztracený, zmatený. V koncích.
Nejen, že byl beze slov - byl tak, protože ho Bartoloměj, kterého se kradmo snažil rozmluvit a se kterým si už pár týdnů vyměňovali stydlivé pohledy, prostě zničehonic políbil. Pak se Bartoloměj stáhl, prostě Davida ignoroval, téměř před ním s děsem v očích utíkal (ten děs si David jen představoval, Barťa se na něj ani nepodíval).
David teď nemohl mluvit, nemohl nikomu nic říct--
Přišel si, že s Bartolomějem - s nikým - nedokázal navázat kontakt.
Ale s Bartolomějem si potřebovali promluvit, alespoň, aby uvedli věci na pravou míru.
Ale s piány v krku asi jen těžko.

BARTOLOMĚJ, DAVID: (společnými silami školníkovou sekerou rozmlátí piano. Když je po všem, tají dech, zda se věc podařila.)
BARTOLOMĚJ: ...Davide?
DAVID: Bartoloměji! (sevře ho v objetí, poskakují, výskají.)
BARTOLOMĚJ: Mluvíme! Mluvíme! My mluvíme!
DAVID: Zpropadený piáno.
BARTOLOMĚJ: V životě nezmlknu!
DAVID: Zatracený, zatracený piáno! Miluju svůj hlas!
BARTOLOMĚJ: Miluju tvůj hlas.
DAVID: (červená se.)
BARTOLOMĚJ: (rdí se.) Chci říct, že mi chyběl.
DAVID: (zlehka se dotkne jeho tváře.) Chyběly mi tvoje slova.
BARTOLOMĚJ: Miluju, miluju, zbožňuju svoje slova. Všechny. Ty hezký i ty i ošklivý jsou teď všechny nádherný. Libozvučný, geniální.
DAVID: Tvoje slova jsou úžasný. (vezme Bartoloměje za ruku.)

Bartoloměj vždycky viděl všechno přinejlepším realisticky - Jana čekala z každé situace to nejlepší.
Ovšem to, jak špatně viděl svou pianovou nemoc, si Bartoloměj neuvědomil, když si jí všiml. Nebo když mu doktor řekl, že hlasivky nemá v nepořádku. A ani když mu oskenovali mozek. Ne, to si uvědomil, až když měl Davida po boku, nebyl na to sám a svět už byl lepší.
Knihovnou se ozval trylek a David mu podstrčil svou knihu.
Bartoloměj se začetl do pasáže. Kouzelné stromy, kouzelné dřevo, prokleté nástroje.
David si významně poklepal na čelo.
Přesně v ten okamžik Bartoloměj věděl, že se všechno vyřeší.

David byl něco neuvěřitelného.
Nedotknutelného.
Školní uniformu měl vždy čerstvě vyžehlenou a když se Bartoloměj náhodou naklonil dost blízko, voněl aviváží a nasládlou kolínskou. Prsty mu dennodenně hbitě tančily po klávesách. Měl sice stydlivý, ale zářivý úsměv, který nutil ledy tát.
Po kumbále Bartoloměj zjistil, že není úžasný jen z dálky. Zlehka se Bartoloměje dotkl, když se nad jejich situací příliš vystresoval. Držel ho pevně za ruku, když se Bartoloměj snažil všechno přelíčit Janě. Bez přestávky hledal způsob, jak je oba vyléčit.
Bez váhání Bartolomějovi pomohl roztřískat to zatracené piáno (své oblíbené), o které se při polibku opřeli.
Byl úžasný.

(Dusání nohou, dvojí náraz. Zaklapnutí dveří.)
BARTOLOMĚJ: (buší na dveře. Vyděšené, zpovykané crescendo piana - chci ven.)
DAVID: (smířlivě - nemá to cenu.)
BARTOLOMĚJ: (kopne do dveří. Zhluboka si povzdychne.)
DAVID: (krátké, tázavé piano, jako oslovení.)
BARTOLOMĚJ: (stydlivé, váhavé piáno - jsem tady.)
DAVID: (udělá k němu krok. Ve tmě kumbálu zakopne o kýbl. Randál.)
BARTOLOMĚJ: (starostlivý trylek.)
DAVID: (dvě noty. Je v pořádku. Znova Bartoloměje osloví.)
BARTOLOMĚJ: (půlová a čtvrť, s intonací omluvy.)
DAVID: (klidně, ale lehce vyčítavě - měls se mnou mluvit dřív.)
BARTOLOMĚJ: (omluvné piano - měl jsem strach.)
DAVID: (konejšivé dvoutaktí - dostanem se z toho. A nejdřív z tohohle temnýho kumbálu.)

Jana si ráda myslela, že o svém nejlepším kamarádovi věděla úplně všechno.
Kdy měl narozeniny. To, že měl dvě starší sestry. Už měla změřené, za jak dlouho zdolá průměrnou stránku textu. Věděla, jaký zákusek má nejradši (harlekýn). Znala jeho týdenní harmonogram na hodinu přesně.
Věděla i to, že se ke klarinetu dostal hlavně protože mu přišlo, že vůbec neumí kreslit.
Brzo se naučila číst v něm i beze slov. Poznala, kdy byl smutný a kdy nadšený, nejen z výšky stupnice.
Jen na jedno nemohla přijít.
"Barťo, ty máš s Davidem nějaký problém? Od tý doby, co piánuješ, ho ani nepozdravíš."

Každý den na sboru, s každou skladbou je to nový soubor hesel. Devoto, fuocoso, legato, staccato, crescendo, vivace a vivacissimo, Dal Segno al Coda, razantně, energicky, s jiskrou, oddaně, co nejsladčeji a zeslabovat. Stačí se je naučit a hrát podle nich.
A občas očima odskočit z not na Davida u piána.
Když se pak stane ta... nehoda, dlouho se Bartoloměj neodváží na Davida i pohlédnout při příchodu. Má z něj ještě větší hrůzu.
Jednou se ale stejně neudrží a vyhrkne na něj tři tóny - zakódované, "ahoj."
O pár dní později mu je David vrátí.
Mohli by se pokusit promluvit si.

David Bartoloměje děsil.
Vždy měl čerstvě vyžehlenou školní uniformu. Ve sboru nechával své prsty tančit po klaviatuře, aniž by hleděl na noty. Vyvolával v Bartolomějovi nové, strašidelné pocity.
Děsil ho, když se s Bartolomějem na sboru náhodou bavil. Děsil ho, když se smál Bartolomějovým vtipům.
Děsil ho, když spolu jednou v učebně po zkoušce zůstali sami, děsil ho, když si to odpoledne povídali, děsil ho, když se Bartolomějovi všechna hrůza nahrnula do krku a donutila ho Davida políbit.
Děsilo ho, že se to stalo.
Naštěstí vzápětí zjistil, že oba místo slov hrají jako piano.
Jediní dva svědci o tom nepromluví.

(Venku. BARTOLOMĚJ sedí v tureckém sedu, JANA klečí vedle něj.)
JANA: Je hrozný, že seš nemocnej. Naši se bojí, že je to nakažlivý. Nechtějí, abychom se bavili.
BARTOLOMĚJ zasmušile hledí do země.
JANA: Jak to berou vaši? Maj strach?
BARTOLOMĚJ krátce vzhlédne k JANĚ, hned zas hlavu skloní. Trhá stébla u svých nohou a mlčí.
JANA: (váhavě) Od tý doby, co to máš, mluvíš ještě míň. Hele, jestli tě něco trápí--
BARTOLOMĚJ se prudce postaví na nohy. Otevře pusu. Ozve se hrubá, hlasitá melodie na piano.
JANA: (dopáleně) S tebou je to ode zdi ke zdi! Hodiny nemluvíš, a pak--