Doktor John Watson, zázraky na počkání, nemožné do tří dnů

Téma: Ledová voda
Po tvé smrti jsem se chytil toho posledního, co ještě zbývalo.
Jsi doktor, Johne, jsi doktor, opakoval jsem si každou noc před spaním. Jsi tu přece, abys pomáhal.
A tak jsem pomáhal. Nastoupil jsem na dětskou ambulanci do Chelsea and Westminster Hospital a snažil jsem se být užitečný, dát životu nějaký smysl.
Denně jsem křísil nezvedené malé sviště po zásahu elektrickým proudem, vyndával z drobných nosánků voskovky, vyplachoval žaludky rošťákům, co o přestávce popíjeli ředidlo, zašíval rozseknutá obočí největších rváčů mateřských školek a narovnával nožičky princeznám, které se prostě musely projít v maminčiných lodičkách.
Doteď si pamatuji tvář každého dítěte, které tam prošlo mýma rukama. A že jich byla spousta.
Tu jednu konkrétní tvář ale nezapomenu nikdy.
Tříletý chlapec, pět minut pod vodou, dvacet minut v úplné zástavě, dva dny na přístrojích. Jen zázrakem jsme ho vrátili zpátky bez trvalých následků.
Prý se pod ním probořil led, vypověděla jeho matka, která přijela s ním a zoufale se odmítala pustit nosítek.
„Co se stalo doopravdy?“ zeptal jsem se, když jsem na ni narazil na chodbě.
„Utekl doprostřed jezera vyzkoušet miniponorku,“ odpověděla Irene. „Už ho nezvládám, Johne. Pomozte mi. Prosím... Prosím!“
V duchu jsem tě proklel a dal jí své telefonní číslo.