Pes baskervillský

V podzimní večer, kdy se Londýn halí do mlhy jako do rubáše, se má mysl vrací do Dartmooru.
Vidím před očima blata, temný obrys baskervillského zámku, cítím padat drobný déšť, slyším vítr nad vřesovišti.
A tuším i jeho, tu zrůdu, to zvíře odkudsi z hlubin inferna. V žádném deliriu si nemůže halucinacemi mořený mozek představit nic děsivějšího, hrůznějšího, než je ten temný netvor s dravou maskou.
Holmes se domnívá, že blouzním, opakuje, že jsme přece oba viděli smrt toho velikého psa, já ale vím, že se tentokrát jeho geniální mozek mýlí.
Stále tam je.
Čeká v bažinách.
Číhá v temnotách.